Vážený pane prezidente, „Přátelé Miloše Zemana“ jsou taky „neziskovka“

Náš Miloš Winston Zeman, věren svému zvyku říkat nahlas nepříjemnou pravdu, napadl neziskový sektor a jako první si vzal na paškál „Přátele Miloše Zemana“, koho jiného taky

Jako malí haranti si připadali pánové Mynář, Nejedlý a Veleba, když ocitli se před panem prezidentem, kterým jim četl, ovšem hezky spatra, levity.

            „Řekněte mi, prosím vás, co je to za spolek ti vaši ,Přátelé Miloše Zemana??

            Odkud berete peníze na svoji činnost?

            Z čeho platíte moji prezidentskou nekampaň, aha?

Víte přece, že já dlouhodobě razím zásadu, že každý, kdo si založí nějakou bohulibou či humanitní neziskovku se má snažit o to, aby získal peníze jen ze své činnosti, z darů a sbírek,“ hřměl pan prezident.

„Ale to my přece děláme, pane prezidente! Peníze na naši činnost nám věnovali solidní lidé,“ bránil se pan Mynář, jednatel „neziskovky“ „Přátelé Miloše Zemana“.

„Tak kde je nějaká výroční zpráva?

Aby se prostí občané mohli dozvědět, kdo financuje ,Přátele Miloše Zemana??!“ nedal se opít pan prezident sladkým rohlíkem.

„Výroční zprávy?“ zablekotal pan Mynář, nápadně zrudnuv, „ano, výroční zprávy, výroční zprávy se někam ztratily i s mojí bezpečnostní prověrkou, totiž, moje manželka s nimi omylem zatopila v kamnech.“

„Nelži!“ vykřikl pan prezident, který v tu chvíli vypadal opravdu jako národní konzervativec, „vždyť ty ani pořádně nevíš, jak jsi přišel ke svému majetku!

Jediné, co jsi dokázal, je zvýšení nákladů na provoz Hradu o osmdesát miliónů za rok!

Nebýt tebe, mohly jít tyto peníze na umoření státního dluhu!“

Pan Mynář se schoulil, třesa se po celém těle jako spráskaný pes.

„Pane prezidente, vždyť my vás máme rádi!“ ozval se pan Veleba.

Ale to neměl dělat, protože na něm okamžitě spočinul opovržlivý pohled pana prezidenta.

„Ty mě máš rád?“ řekl pan prezident s odporem, jako by před ním nestál Veleba, ale Sobotka, „ze všeho nejvíc pohrdám neúspěšnými politiky.

A tys projel všechny volby a to jsi v těch posledních měl jako lídra Frantu Čecha, hned po mně druhého nejvtipnějšího člověka v republice.

Ty si mi dovoluješ říct, že mě máš rád?“

Na tuto otázku už pan Veleba neodpověděl, neboť mu po nepříjemně pravdivých slovech pana prezidenta doslova vyschlo v krku.

„To všechno jsou jen dezinformace, pane prezidente!“ snažil se zachránit situaci pan Nejedlý, ovšem tím nejnešťastnějším způsobem, protože nic víc nemohlo pana prezidenta rozhněvat než zmínka o dezinformacích.

„Takže chceš říct, že nejsem sebevědomý člověk, který nespoléhá na svůj zdravý rozum a který se dá manipulovat, ať už údajnými zahraničními rozvědkami, nebo zejména českým tiskem a Českou televizí a dalšími médii?

Chceš říct, že nemám žádný svůj rozum?“ obořil se pan prezident na pana Nejedlého.

„Ne, ne to jsem nechtěl říct! Já jsem chtěl jen říct, že to jsou všechno jen dezinformace, které vás mají za cíl poškodit!“ pan Nejedlý už ani nevěděl, co mluví.

„Už mám dost těch vašich věčných lží!

Komu jste kdy skutečně pomohli?

Pardon, ale úctu k paratizismu fakt nemám!

Jděte odtud a nedělejte ze sídla českých králů tržnici!“ děl pan prezident a, lusknuv prsty, hlasitě zvolal, „obušku z pytle ven!“

A kde se vzala, tu se vzala, objevila se prezidentova hůl a jala se tancovat čardáš na zádech nebohých ,Přátel Miloše Zemana“.

Páni, jak ta je zvalchovala!

„Smilování! Smlování! My už budeme hodní!“ křičeli aktivističtí přátelé Miloše Zemana.

Ale prezidentova hůl neznala bratra. Hnala je přes celý Hrad až kamsi do lánských lesů, kde jim konečně, vyplaceným, jak se sluší a patří, dala pokoj, ale i tak byli naši neziskoví kumpáni ještě potom dobré dva měsíce v pracovní neschopnosti.

No jo, je to chůze po tom světě, kam se noha šine, sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. Však na pány v krytém voze taky někdy trhne, jednou se jim kolo zláme, občan svého práva dojde...