Vánoční masakr v českých ulicích

Přihlížíme tomu se špatně skrývaným vzrušením, protože je to tradice. Naše tradice. Tradice, kterou si nenecháme nikým vzít

            Nikdo, vsadím se, o co chcete, se na Vánoce netěší víc než my, kapři.

            Aby taky ne, když je nám to již od plůdků vtloukáno našimi kapřími autoritami do hlav, ze kterých se vaří vynikající vánoční rybí polévka.

            „My, kapři, nežijeme pro nic jiného než jen pro Vánoce. Vánoce, toť hlavní a jediný smysl naší existence!“ hlásají naše kapří autority a my jim věříme, neboť zpochybňování autorit, navíc tak hluboce zakořeněných v našem rybníce, to je začátek konce, to je ouvertura každého multikulturního rozvratu.

            Těšil jsem se tedy na vánoce i já.

            Již jako centimetrový plůdek nemyslil jsem na nic jiného než jen na to, abych co nejrychleji rostl a sílil, abych se zcela naplnil smysl mého, kapřího, života. Hladově vrhal jsem se na krmivo, které bylo sypáno na hladinu naší sádky s jediným cílem, urvat pro sebe co nejvíc, abych byl jednou důstojnou ozdobou vánoc.

            Byly to roky tvrdé a nesmlouvavé dřiny, jejíž sladké plody byly však jednoho dne zúročeny.

            Toho dne, tak památného a významného, nejen pro mne, ale i pro všechny ostatní, byl náš rybník vyloven. Silní a mohutní chlapi v gumových oblecích táhli za sebou sítě, zatímco davy lidí tomuto velkolepému divadlu nadšeně přihlížely na břehu rybníka, jenž byl mým domovem, který jsem měl nyní navždy opustit.

            „Už je to tady!“ tetelil jsem se radostí, sám se vrhnuv do sítě, v které jsem se nakonec i já pohodlně dostal na břeh, kde probíhala důkladná selekce.

            Silní šli napravo, slabí nalevo.

            Jakési fousaté chlapisko mne důkladně prohlédlo a pak mrsklo do kádě napravo.

            „Půjdu na vánoční stůl!“ oddechl jsem si zhluboka, i když jako krásný, bezpochyby tří a půl kilový kapr v nejlepších letech, neměl jsem se čeho bát.

            Pak s námi lidé všemožně manipulovali, přemisťovali pomocí pásových dopravníků, až jsme skončili v takovém docela malém rybníku, abychom tam důkladně vyhladověli a naše maso na štědrovečerní tabuli bylo ještě více lahodné.

            Hladověl jsem nadšeně, protože jsem věděl, že je to pro dobrou věc, že tím pomáhám hlavně sám sobě, protože čím více budou štědrovečerní řízky ze mne chutnější, tím vděčněji budou na mne lidé, kterým jsem takto dobře posloužil, vzpomínat.

            „My vám měli letos narámnýho kapra!“ řeknou s hubou plnou silvestrovských jednohubek a oči se jim při tom zarosí, jak v nich bude ještě pořád rezonovat zážitek, který jsem jim poskytl při štědrovečerní večeři.

            Hladověl jsem tedy ze všech sil a zároveň byl hrdý na to, že jsem kapr.

            „Jsme jen obyčejní kapři.

Ale kdyby tady byli všichni ti pstruzi a siveni a lipani, kteří se považují za lepší ryby než my a na které se vztahuje všeobjímající pojem rybí kavárna, tak by už v takových podmínkách dávno plavali bachorem nahoru,“ uvědomoval jsem si moc dobře, nakolik já, docela obyčejný kapr, teď převyšuji rybí kavárnu, která se nad nás povyšuje a přitom potřebuje třikrát víc kyslíku než my a v České televizi, v pořadu Jakuba Vágnera je, na rozdíl od nás, kaprů, pečená vařená.

Beztvaré dny šly, naše útroby se úspěšně vyprazdňovaly a než se kdo nadál, byl tady velmi pokročilý advent, který není ničím jiným než jen radostným očekáváním narození Spasitele.

„Zítra nás začnou distribuovat na jednotlivá prodejní místa,“ řekl den před naší expedicí vždy dobře informovaný kapr a tak tomu opravdu bylo.

Zase nás vylovili a naložili do přepravních cisteren, kde byla příjemná, protože meditativní tma. Však jsme se taky hned všichni ponořili do meditativní nálady, meditující o naší prodejní ceně.

„Hlavně nesmíme moc stát, aby si nás lidé mohli dovolit,“ bála se nějaká kolegyně, plná jiker.

„Ale taky nesmíme stát zase moc málo, aby ti, kteří se o nás celou dobu s láskou starali, z toho taky něco měli. To přece nejde, aby z toho nic neměli,“ připomněl jiný kapr, mlíčňák, důležitost přiměřeného zisku.

„Pro nás, kapry, je teď důležité, aby naše cena byla rozumným kompromisem mezi koupěschopností obyvatelstva a náklady na náš chov, tj. aby si nás mohli lidé koupit a ti, kteří se o nás celou dobu našeho života tak pěkně starali, zároveň nepřišli zkrátka,“ řekl jsem a chvíli na to nás už sypali do kádě, která byla pro většinu z nás poslední štací na tomto světě.

V této kádi bojoval už každý sám za sebe, dral se hlava nehlava k hladině, v šílené touze na sebe za každou cenu upozornit kupující, vystavit na odiv své vypracované tělo, zaujmout lidské bytosti, jež skláněly se nad kádí, aby si vybraly svého kapra. Nu, musím přiznat, že nepatřil jsem mezi šťastlivce s ostrými ploutvemi, kteří se v kádi příliš neohřáli, protože dokázali okamžitě zaujmout své konzumenty, třebaže mnozí z nich evidentně nedosahovali mých mravních kvalit.

Mrzelo mne to, to se ví, ale o to s větší nadějí jsem vyhlížel další den, jenž měl přijít po dlouhé adventní noci, do níž zahalil se opět všechen křesťanský svět. A pak se zase rozednilo a k naší kádi dorazili první lidé.

„Zkurvený Brusel!

Za komunistů jsme mohli nosit živé kapry domů v síťovce a teď vám prodají živého kapra jen tehdy, když máte s sebou nádobu s vodou o minimálním obsahu dvacet litrů.

Ale kde to má člověk vzít?

Zakázali velikonoce a teď zakážou i vánoce!

Prý aby kapři netrpěli!“ nadával kdosi a já mu skřelemi dával za pravdu, protože my, kapři nejsme jak lepší ryby, my si z utrpení nic neděláme.

Lidé si nás zase začali kupovat. Prodavač už několikrát velkým podběrákem sáhl těsně vedle mne, ale já neztrácel ani trochu v důvěru ve svůj příznivý osud.

„Tak kterej to bude, slečinko?“ řekl prodavač a já v tu chvíli věděl, že má šťastná hodina nadešla, zachvěv se nesmírný blahem.

„Chtěla bych tak tři a půl kilového bez šupin, o takovém se mi dnes zdálo,“ přála si slečinka, jež podala prodavači můj přesný popis, jako kdybych ji před půlrokem osahával na oslavě jejích patnáctých narozenin.

„To by mohl bejt tendle,“ řekl prodavač a já se konečně ocitl v tom velkém podběráku, jsa samým blahem takřka zbaven vědomí.

„To je on!

Kapr z mého snu!“ vypískla slečinka.

„Zabít?“ zeptal se prodavač.

„Kdybyste byl tak hodný,“ řekla slečinka.

Ale v tom jsem sebou mrskl tak, že jsem prodavači vypadl z rukou, ale vůbec ne proto, že bych se bál toho, co mělo přijít, ale právě od samé blaženosti, téměř takové, jakou budou zažívat poctiví katolíci po celou věčnost v božím království.

„Koukejte na něj, na potvoru, jak sebou mrská!“ zasmál se prodavač, vzal mne, položil na stůl vedle váhy, jednou rukou přidržel a do druhé vzal příjemně ostrý sekáček, který zdvihl vysoko nad svou hlavu.

„Allahu akbar!“ stačil jsem ještě zvolat, než mi sekáček v ruce prodavače takřka bezbolestně oddělil moji kapří hlavu od mého kapřího trupu, takže jsem se už nedozvěděl, jestli ta slečinka chtěla účtenku či nikoliv.