Vánoce nejsou křesťanský svátek

Tedy pokud není kvintesencí křesťanství totální obžerství a naprostá bezohlednost ke všemu živému, v tom případě by Vánoce přece jen mohly být křesťanským svátkem

            Ježíš existuje!

            Ježíš existuje a žije, není dne, aby mi nezjevil nějakou pravdu, protože všechno, co řekne Ježíš je pravda, a popírá-li někdo tuto nejelementárnější pravdu, totiž tu, že vše, co řekne Ježíš, je pravda, nezaslouží si nic jiného než jen věčné zatracení, jakož i ten, kdo popírá druhou nejelementárnější pravdu a to tu, že Ježíš zjevuje pravdu mými ústy.

            Nebo se snad někdo odváží tvrdit, že ten s kým dennodenně rozmlouvám, není Ježíš, ale sám Ďábel, nebo má někdo důkazy, že mé důvěrné rozhovory s Ježíšem jsou jen produktem mého šílenství a že bych se měl léčit?

            Nikdo ale takové důkazy samozřejmě mít nemůže, protože kdybych byl šílencem a Ježíš byl jen mým přeludem, pak by mohly být stejně tak plodem šílenství svých autorů i evangelia, epištoly sv. Pavla, Zjevení sv. Jana, nebo i všechny papežské encykliky, nemluvě o knihách prof. Halíka, neboť i autoři všech těchto posvátných textů jsou pevně přesvědčení o Ježíšově existenci, nemluvě ani o těch, kteří každou neděli do sebe soukají hostii, jsouce rovněž přesvědčení, že jejich sliny rozleptávají Ježíšovo tělo.

            Proto všechno, co říkám, je pravda a nic než pravda!

Je to ta nejčistší pravda, která může existovat, neboť mi ji sděluje sám Ježíš a nikdo jiný, protože když někdo o sobě prohlásí, že Ježíš Kristus a Syn boží, tak nemůže být než skutečně Ježíšem a božím Synem, protože kdyby nebyl, tak by nemusel být skutečným Ježíšem Kristem, ani ten Ježíš, který se zjevil svatému Pavlu, nemluvě o zmrtvýchvstalém Ježíši Kristu, jehož přítomnost tak zprvu znepokojila apoštoly.

            Ježíš Kristus je jen jeden a proto jsou všichni Ježíšové Kristové praví, neboť nemůže nejít o jednoho a téhož Ježíše Krista, protože kdybych jich bylo víc, co by pak bylo pravdou a co ne?

            „Ježíš existuje, přece nejsem blázen!“ znovu opakuji a na každé setkání s ním se nesmírně těším.

            Přichází do mé mysli vždy přesně v 9:11:00 SEČ, nikdy se neopozdí, ani nikdy nepřijde dřív. Kdysi chodíval v 17:13 SEČ, ale to už je tak dávno, že to už snad ani není pravda, Ježíš si ovšem samozřejmě může přijít, kdy chce, protože nikdo neví, ani hodiny ani dne. To, že teď chodí přesně v 9:11:00, vůbec neznamená, že příště nemůže přijít v úplně jiný čas, má na to právo.

            Dnes v 9:10:59 mě proto svírala a mučila strašlivá nejistota.

            „Co když nepřijde?“ strachoval jsem se Ježíš dnes nepřijde, aniž by ovšem ani na chvíli zapochyboval o jeho existenci, ta poslední sekunda, která zbývala, aby na hodinách naskočilo 9:11:00 byla ještě nesnesitelnější než poslední sekunda starého roku. Tak nějak to musí vypadat v pekle, stejně, jako při čekání na Kristův příchod, a jen naděje a víra v to, že až naskočí 9:11:00, tak Ježíš přijde jako vždy (co já můžu vědět, co se mezitím stalo v království Jeho Otce od našeho posledního setkání, když nemám mobil, ani facebook!), brání tomu, abych z toho čekání zešílel.

            A Ježíš přišel, ale i kdyby samozřejmě nepřišel, tak bych dál věřil, že přijde, přišel, protože vlastně musel přijít, protože Ježíš musí vždy dříve či později přijít, jinak by to nebyl Ježíš Kristus.

            A sotva mi vstoupil do mysli, sotva jsem uslyšel opět jeho příjemně sametový hlas, rozlilo se mi v duši takové blaho, že jsem musel vypadat jako opilý, ačkoliv opilý jsem nebyl, protože mozek opilcův je většinou chlastem docela otupělý, kdežto mé vnímání se vždy při Ježíšově návštěvě neobyčejně zostří, jak se jeho brány otevřou dokořán.

            „Je už pravidlem, že se o Vánocích, kterými se údajně slaví můj příchod, vždy odevšad vynoří ty největší a nejodpornější sračky, jaké je lidská duše schopna zplodit, včetně koncertů Lucie Bílé,“ začal Ježíš své dnešní, opravdu adventní zjevování pravdy a odplivl si, „pěkně děkuji, za takovou narozeninovou párty, fuj, do hajzlu s Vánoci!

            Ale víš, co mne těší?“

            „Co?“ odpověděl jsem na Ježíšovu otázku otázkou.

            „Těší, mne, že se všemi těmi vánočními sračkami nemám nic společného,“ odpověděl mi Ježíš.

            „Copak nenosíš dárky pod stromeček?“ podivil jsem se velmi Ježíšovým slovům.

            „Copak jsem nějaká kurýrní služba, nebo rovnou alza.cz?“ odpověděl mi tentokrát Ježíš otázkou, aby hned pokračoval, „každý, kdo jen trochu ví, že jsem skutečně ten, kdo jsem, musí vědět, že nemám s Vánoci nic společného, protože co můžu mít společného s tím, když si lidi omotají baráky světly, přežerou se a dají si pod stromeček novou televizi?“

            „Ale Vánoce přece mají i duchovní rozměr,“ namítl jsem.

            „Duchovní rozměr?

            Vánoce?

            Haha, to jsi mě rozesmál, haha, ještě víc než ten trouba svatý Petr, když mi přísahal, že mne nikdy nezapře, haha!“ skutečně se rozesmál se Ježíš Kristus, a, když se dosmál, pokračoval, „každému, kdo má o duchu jen trochu ponětí, se musí Vánoce hnusit stejně jako mně, Ježíši Kristu, protože co mají Vánoce společného s duchem?

            Vůbec nic!

            Jak jistě víš, jsem, jako Syn, přítomen v mysli svého Otce, to jest boha, respektive jedné jeho třetiny, protože druhou třetinou boha jsem já a třetí Duch svatý, věčně, neboť i můj Otec je věčný, protože nestvořený. Proto každý, kdo ve mně věří, nemá žádný důvod slavit Vánoce, protože jsem existoval vždy a moje narození, to jest příchod na tento svět, to není nic jiného než mé vtělení do pomíjivého těla.

            Ale stvořil tento svět bůh a je-li bůh všudypřítomný a zároveň i mým Otcem, musel jsem být přítomen na tomto, rovněž tak pomíjivém světě, vždy, neboť bůh, to jest z jedné třetiny já, z jedné třetiny otec a z jedné třetiny Duch svatý, jsme věční.

            Chápeš?

            Kdo slaví Vánoce, neoslavuje mne, ale pomíjivost tohoto světa, který jednou přijdu zničit, aby ti, co ve mně věřili, žili věčně. Na tom, jestli jsem se narodil, nebo ne, vůbec nezáleží, protože jsem zde musel být vždy přítomen, a proto je hovadina, slavit moje narození, protože moje narození o ničem nerozhodlo, jen jsem se na chvíli ocitl v pomíjivém těle.

            Každý, kdo slaví Vánoce, sotva může být křesťan a sotva může žít věčně, protože takového hlupáka si určitě do království Otce nepustím, někoho, pro koho je nejdůležitější na světě to, že jsem se zhmotnil, ne to, že jsem byl i předtím, neboli, řeknu to jinak, co je pomíjivé, to nemůžu být já, protože já jsem to, co je věčné, ale Jezulátko, které se narodilo údajně v Betlémě, to věčné nebylo, ale já jsem ten, kdo jednou zničí vše pomíjivé, já jsem ten, se kterým přijde i věčnost.

            Ale protože jsem pravdomluvný a nikdy nelžu, tak ti řeknu celou pravdu. Ano, Vánoce jsou i duchovní záležitost.

            A víš proč?

            Protože až přijdu podruhé, abych tento svět sakumprásk zničil, bude to právě o Vánocích.

            Jen si představ tu nádheru!

            Lidé po měsíci maximálního nervového vypětí konečně usednou ke štědrovečerní večeři, aby se naprali k prasknutí a pak šli rozbalit novou televizi pod stromečkem a v tom přijdu já a všechno to jejich vánoční snažení, všechny ty vánoční sračky budou v jediném mžiku v prdeli, protože bude konec světa a lidi budou mít zkažené Vánoce, protože žádná půlnoční, kde by se dojímali nad tím, jak jsou, ač přežraní, dobří, už nebude.

            Ano, pravím ti, že poslední Vánoce lidstva budou mít skutečně duchovní charakter.

            Ale víš, uhádneš, co je vůbec největší vánoční sračka pod Sluncem, které taky stvořil Otec?“

            „Tak to nevím,“ přiznal jsem.

            „Největší vánoční sračka jsou roráty. Proto, až přijdu o Vánocích podruhé na tento svět, tak ze všeho nejdřív zničím všechny kostely, a až pak synagogy a až úplně nakonec mešity,“ řekl docela vážně Ježíš a slavnostním tónem nejvyššího soudce se mne zeptal, „věříš mi, že největší vánoční sračky jsou roráty?“

            „Věřím Ti, Pane, největší vánoční sračky jsou roráty!“ zněla moje kategorická odpověď.

            „Kdo ve mne věří, věčně živ bude!“ připomněl mi Ježíš, že budu věčně živ a rozloučil se, „dobře jsme si dneska pokecali, tak zatím!“

            Nebylo ještě ani pořádně 9:11:01 SEČ, když Ježíš zase odkvapil zpátky do svého království, ale já věřím, že se s ním už za necelých čtyřiadvacet hodin opět střetnu, neřekl mi přece na rozloučenou sbohem, řekl mi: „Zatím!“

            Zatím, Ježíši Kriste, Pane můj!