Válka s Ruskem je jediná cesta k míru

Já skutečně v současné době odmítání války s Ruskem vidím jako hlupáctví. Jedině válka s Ruskem vrátí Západu sílu a energii. Snad jen masochista může chtít, aby se nezaútočilo na Rusko

            To, čeho jsem se nejvíce obával, se, bohužel, stalo smutnou skutečností.

Po dnešku, po našem rozhovoru, k němuž dnes došlo, nemůže být nejmenších pochyb o tom, že duchovní přerod Vladimira Vladimiroviče je zcela dokonán. Jeho první, poněkud nenápadné příznaky začal jsem pozorovat na Vladimiru Vladimiroviči již před několika měsíci.

„Dej, bože, ať to není pravda!

Dej, bože všemohoucí, ať se mi to jen zdá!

Ať Vladimir Vladimirovi zůstane takovým, jakým je!“ modlil jsem v chrámu Krista Spasitele, aby to nebyla pravda, aby se mi to jen zdálo, aby Vladimir Vladimirovič zůstal takovým, jakým je, respektive jakým byl, protože ode dneška je už nutné mluvit v minulém čase.

Ale mé modlitby, jakkoliv horoucí, nebyly evidentně vyslyšeny. Onen proces duchovního přerodu, jehož sémě vzklíčilo v duši Vladimira Vladimiroviče, byl dnes dovršen, jeho plody dozrály, Vladimirovič Vladimirovič stal se jiným, ovšem těžko říct, jestli lepším člověkem.

Já osobně si myslím, že ne a toto své mínění jsem ochotný prezentovat veřejně i v ruské státní televizi...

Pohřbíval jsem právě u kremelské zdi, na tamním federálním mrchovišti, zdechlinu koně. Šlo to ovšem ztuha, jednak už byla půda dosti zmrzlá a jednak jsem měl dosti tupý, ovšemže erární, rýč. Pachtil jsem se s tím, jak se dalo, a od toho pachtění se mi udělalo náramné horko.

Strhl jsem proto ze sebe napřed bobří kožich, a pak i z hlavy čapku, ušanku, rovněž bobří, to celé za nečinného přihlížení milicionářů, kterých se na Rudém náměstí najde vždy dost. Kůň byl herka, kost a kůže, celý prašivý, ale stejně jsem měl po dvou hodinách vyhloubenu jámu sotva z poloviny.

Zastavím se na chvíli, otřu si čelo, párkrát vydechnu, a když se chci pustit znova do práce, vidím, že vedle mně stojí nějaký žebrák v roztrhaném kaftanu.

„Jedeš, holoto jedno žebrácká!

Dám ti deset kopejek a ty je do roka a do dne všechny prochlastáš!

To víš, že jo!“ křiknu a chci se po něm ohnat rýčem, ale v tom se zarazím, protože v tom žebrákovi poznám Vladimira Vladimiroviče!

To se ví, že si hned obleču bobří kožich, nasadím čapku a začnu se Vladimirovi Vladimiroviči omlouvat.

„Měl jste mě klidně uhodit,“ řekne však Vladimir Vladimirovič a dodá, „zasloužil bych, jen co je pravda.

Za to jak jsem dřív žil.“

„Uhodit vás?“ zhrozím se.

„Ano, uhodit mne!“ přikývne Vladimir Vladimirovič.

Přetáhnu tedy Vladimira Vladimiroviče rýčem, když si to přeje a on mi ještě nastaví druhou tvář!

To už mne docela vyvede z míry.

„Mám vás ještě uhodit?“ nevěřícně se ptám.

„Ano, ještě mne uhoďte. Za Ukrajinu!“ řekne Vladimir Vladimirovič.

„Za Ukrajinu?

Co se to s vámi děje, Vladimire Vladimiroviči?!

To nejste přece vy!“ vykřiknu.

„Jsem to já!“ usměje se Vladimir Vladimirovič a pokračuje, „to, co se stalo v Kerčském průlivu, a vlastně celé obsazení Krymu, to bylo od nás, Rusů, pěkné svinstvo.

Ještě dnes půjdu na nejbližší křižovatku, tam se pokloním na všechny čtyři strany a omluvím se Ukrajině i celému Západu, za všechno, za Krym, za hybridní válku, za pitomé bláboly, které smolí ruští trollové a které jsou akorát tak k smíchu.“

„Zbláznil jste se, či co?“ dopálí mne slova Vladimira Vladimiroviče tak, že ho chytnu za ten roztrhaný kaftan a začnu jím třást, „za co chcete se omlouvat Ukrajině?

Copak nevidíte, jak Západ Ukrajině ve všem nadržuje?

Kdyby na Ukrajině jedla zase nemluvňata, jak za Stalinova hladomoru, tak Západ to nejenže bude omlouvat, ale začne zabavovat konzervativním rodičům jejich nemluvňata a odvážet je na Ukrajinu!

Blázníte, Vladimire Vladimiroviči?

Omlouvat se Západu, který chystá proti Rusku útočnou válku, který se chce zmocnit ruské surovinové základny, který, a to je vůbec to největší svinstvo, obvinil Rusko z otravy Skripalových!?

Za co se chcete omlouvat, Vladimire Vladimiroviči, proboha?

Snad ne ještě za srpen ’68, který spískali Ukrajinci!?

To Ukrajina a celý Západ by se měl omluvit vám, Vladimire Vladimiroviči!“

Ale jako bych hrách na stěnu házel.

„Omluvíme se Ukrajině, propustíme ukrajinské námořníky, stáhneme se z Krymu a zavážeme se k nepoužívání Kerčského průlivu,“ odpoví mi Vladimir Vladimirovič, jako by vůbec nechápal, co mu chci říct.

Pustím Vladimira Vladimiroviče a rezignovaně řeknu: „Vy byste z fleku mohl mít vlastní pořád v České televizi. Tamní jurodiví rusobijci by vás na ramenou nosili.

Co se to s vámi stalo, Vladimire Vladimiroviči?

Místo odvetné akce se chcete omlouvat.

Já to nechápu!“.

Ale brzy to pochopím, protože Vladimir Vladimirovič řekne: „Rusko je Kristus národů a já stojím v jeho čele, tedy i já jsem Kristus. Západ nás bičuje, protože neví, co činí. Ale my víme dobře, co činíme. Neseme svůj ruský kříž na Golgotu. Západ je zlo, a kdybychom používali stejné prostředky, jako používá k našemu zahubení on, kdybychom jej chtěli zahubit, jako nás odnepaměti chce zahubit on, byli bychom taky zlem, protože bychom se od zla nijak neodlišovali.

Ale my jsme Kristus národů, to je nepochybné, neboť většina Rusů je přesvědčeno o tom, že ruský národ má zvláštní, výjimečné poslání, čímž se ovšemže nemyslí to, že se uchlastá.

Jsme Kristus národů, a proto musíme nastavit druhou tvář. Proto se musíme nechat ukřižovat, abychom mohli vstát z mrtvých a pak, po druhém našem příchodu na svět, se ujmout vlády v tisícileté říši a pást národy železnou berlou.

Mluvil jsem o tom často s otcem Kirillem, a mluvil jsem s ním o tom i dnes.

Když jsem mu řekl, že se chci omluvit Ukrajině, tak mi požehnal.“

„Otec Kirillem vám požehnal?

Snad se taky nezbláznil!“ nechci věřit.

„Požehnal. Zvedl ruku a požehnal mi s tím, že Kristus je na naší, ruské straně. Je to svatý muž. Kdybyste viděl jeho hodinky, ani chvilku byste nepochyboval, že je to svatý muž,“ odpoví mi s úsměvem Vladimir Vladimirovič.

„Takže vy chcete vydat Rusko napospas Západu, jako se vydal Kristus svým soudcům?“ ztrácím naději.

„Jiné cesty k zmrtvýchvstání Ruska není,“ řekne vážně Vladimir Vladimirovič a pokračuje, „o Beránkovi, Rusku, vypravuji. Ten prezident s Beránkem, Ruskem, byl. A bylo řečeno, Beránek, Rusko, zvítězí nad nimi, nade všemi. A ti, kteříž jsou s ním, povolaní a vyvolení a věrní.“

„Nerozumím. Nerozumím vám ani za mák, Vladimire Vladimiroviči,“ přiznám se.

„Rozuměj v duchu a v pravdě!“ odpoví Vladimir Vladimirovič a pokračuje, „králové přijmou království spolu s šelmou. A šelma nad nimi zvítězí. A králů sedm jest. Pět jich padlo, jeden zůstal, jiný ještě nepřišel. A když přijde, na malou chvíli musí trvat. Tedy bude s ním konec.

Už rozumíš?“

Kroutím hlavu, ničemu nerozumíš.

„Občané, co bude s tou zdechlinou?

Tady jste na Rudém náměstí!“ vstoupí do rozhovoru milicionář s červeným ruměným obličejem a ukáže na zdechlinu.

„Hned to bude, hned ji pohřbíme!“ ujistím milicionáře.

„A deset rublů na vodku by nebylo?“ ptá se milicionář.

Dám mu deset rublů, ale Vladimir Vladimirovič nedá milicionáři nic, kde by taky vzal deset rublů?

„A co ty?

Nic mi nedáš?

Tak pojď se mnou, hezky si posedíš v cele předběžného zadržení s ostatními, jestli ještě nemáš vši, tak je určitě dostaneš, hehe!“drapne milicionář Vladimira Vladimiroviče, který se pochopitelně nebrání a táhne ho na Ljubljanku.

„Neblázněte, to je Vladimir Vladimirovič!“ chci vytrhnout Vladimira Vladimiroviče ze spárů milicionáře.

„Tak ty takhle!?“ oboří se na mě milicionář a lusknutím prstů přivolává oddíl SPECNAZ, který mne zpacifikuje lehkým šťoucháním do zad, takže nakonec jen ta koňská zdechlina zůstane nepohřbená a s ní i celé Rusko.