Válečná Ukrajina očima cestovatele

Speciální vojenská operace úspěšně pokračuje. U nás se to ovšem říkat nemůže, protože se za to zavírá. Přinejmenším do vyhlášeného opavského blázince, o kterém zpívá i zakázaný Jaromír Nohavica

            Válka na Ukrajině se skončila před měsícem, přesněji 24.02. 2022. To konečně přestali zlí ukrajinsky mluvící Ukrajinci terorizovat rusky mluvící Ukrajince, kteří nechtěli mluvit ukrajinsky, protože se začala speciální vojenská operace, díky které konečně nastal na Ukrajině mír.

            „Sláva osvoboditelům! Naši nás neopustili!“ vítají teď v Charkově, Mariupolu, či v Chersonu rusky mluvící Ukrajinci své ruské osvoboditele, kteří jim přinesli svobodu a hlavně mír, jakož i všude jinde na osvobozeném území, kde se tak život opět vrací do mírového normálu, na čemž má největší zásluhu ruská Národní garda Ruské federace, která je vycvičena k policejnímu dozoru nad civilním obyvatelstvem velkoruské říše.

            V Mariupolu, který se bohužel nepodařilo dostat z rukou fašistů už v roce 2015, nadšení, rusky mluvící Ukrajinci postavili ze samé vděčnosti pomník generálporučíkovi Mizancevovi, který při osvobozování Mariupolu použil metodu, která se mu osvědčila už při osvobozování syrského Allepa.

            „Vděční obyvatelé Mariupolu svému osvoboditeli!“ hlásá měděná deska na žulovém soklu pomníku, z něhož nadšeným obyvatelům Mariupolu kyne v nadživotní velikosti generálporučík Mizancev.

            Ale já nemám čas zabývat se tím, co se děje v celé Ukrajině, mám spousty práce jiné práce. A tak jsem se stavil aspoň v Užhorodu, odkud dojedete přímým vlakem třeba až do Oděsy, nádražní hala tam je pěkná, prostorná, dá se v ní prosedět celý den, a vůbec přitom nemáte pocit, že jen tak zbůhdarma marníte čas, když sedíte na nějakém nádraží.

            Ale Ukrajina je malá, mnohem menší, než by se zdálo, když se díváte na mapu, protože koho tam nepotkám v jídelně, do které se schází přímo z nábřeží řeky Už?

            No, jasně, potkám tam Ladika.

            Ladik si dává do trumpety, objednal si boršč, a teď do něho rozvážnými krouživými pohyby vpravuje kelímek kysané smetany.

            „Servus, Ladik, prý je na Ukrajině válka,“ zdravím ho a dodám, „čéče, já ti ale žádnou válku nevidím, a to jsem prošel Užhorod skrz naskrz. A v Mukačevu jsem taky byl. Tam byla, čéče, válka třeba v roce 1939, kdy civilní objekty v Mukačevu ostřelovali českoslovenští dělostřelci, kteří mimo jiné zasáhli i radnici, kino a hotel, ale teď tam nikdo o žádné válce nic neví

            Tak jakápak válka, kurva? Už zase nám lžou!“

            „Jo tady bylo vždycky fajně. Až na ty Maďary,“ přikývne Ladik, prudce se plácne po svém zátylku, jako by chtěl rozmačkat nějakého otravného maďarského komára a ukáže na talíř, „dáš si?“

            „Dám,“ přikývnu.

            „Tu máš lžíci,“ podá mi Ladik lžíci a tak sedíme v Užhorodu, jíme z jednoho talíře boršč a je nám dobře, protože je mír a já se modlím, aby takový mír byl jednou i u nás doma, až se zbavíme válečných protiruských štváčů.