Vadí mi, že za moji milovanou Slavii hrají rasisti!

Slávista, který se dopustil rasistické urážky, by měl dostat doživotní distanc a k tomu minimálně tisíc hodin veřejně prospěšných prací u Lékařů bez hranic

            Zdálo se, že to trvá celou věčnost, co se z chodby ozývaly rozezlené údery hlavou i pěstmi, spolu se zvláštním, jako by velmi rozzuřeným opičím syčením. Když konečně všechny ty zvuky ustaly, ozvalo se zabušení na zamčené dveře slávistické šatny.

            „To jsem já, otevřete, kamarádi!“ zasténal kdosi za dveřmi.

            Trenér brankářů, pořád tak vysoký, jako když sám chytával, který seděl nejblíže, vyskočil, rychle otevřel dveře a vtáhl do šatny zkrvaveného slávistického obránce, jehož sešívaný dres byl roztržen právě tam, kde se na jeho hrudi skvěly čínské klikaháky.

            „Panebože, ten zkurvený chlápek, tě ale zřídil,“ zvolal klubový lékař a okamžitě se dal do šití.

            V šatně se rozhostilo tíživé ticho, takže bylo slyšet jen jehlu a niť.

            Ani v kabině Dukly Praha, když hrála mezi mrakodrapy, nebylo takové ticho jako teď v šatně slávistů po vyhraném zápase a postupu do další fáze krvavých vyřazovacích, archetypální masakry a řeže připomínajících bojů Evropské ligy.

            Ticho houstlo a těžklo, bylo jen otázkou času, až někomu rupnou nervy a dopustí se rasistické urážky.

            A tak se taky stalo.

            Jeden ze slávistů se vymrštil, a zaťav pěsti, vykřikl: „Jsme Češi, to si přece od těch opic nenecháme líbit!“

            Už se chtěl vrhnout ke dveřím, ale cestu mu zastoupil sám kapitán.

            „Neblbni, Luky!“ snažil se ho zadržet.

            Ale rasista v sešívaném dresu byl nepříčetný: „Pusťte mě na ty opice!“

            Kapitán rasistu pevně obejmul: „Neblbni, Luky, to bude dobrý!“

            Ale nezabralo to, protože sešívaný rasista se z objetí vytrhl a začal lomcovat zavřenými dveřmi: „Pusťte mě na ty opice! To si máme pořád nechat srát na hlavu a nebránit se?!

            Nebránili jsme se v devětatřicátém, nebránili jsem osmašedesátém a nebránili jsme se ani devětaosmdesátém, tak se braňme konečně aspoň teď!“

            Snad by sešívaný rasista snad i poškodil šatnu a násilím si otevřel dveře, kdyby jej kapitán, teď už nemilosrdně, nestrhl k zemi.

            „Říkám ti, Luky, neblbni! Chceš, aby nás vyloučili na deset let z pohárů? Co by pak Jarda, řek Číňanům?“ vmetl kapitán sešívanému rasistovi do tváře a pokračoval, „jasně, že mě ty zasrané opice taky serou, ale co mám dělat?

            Nemysli si, to není žádná sranda, jako když u nás nadáváš na cikány!

            Hele, já hrál na podzim kousek odtud s repre a to bych nikomu nepřál, to ponížení, když jsme si museli kleknout. Napřed nás ponížily opice a pak jsme to ještě doma schytali na sociálních sítích od našich, jako bychom snad byli taky opice. Říkám ti, nech to bejt, prostě to tak je, nic s tím nenaděláš!“

            Kapitán vstal ze svého spoluhráče.

            Ten se postavil, a sedl si zase na své místo.

            „Do prdele práce!“ zaklel bezmocně.

            Kabina se zase ponořila do ticha, zase bylo slyšet jehlu a niť.

            Ale ticho netrvalo dlouho.

            „Kluci, nechte to na nás,“ zvedl se jeden ze slávistů, jehož pleť nebyla bílá, a když se k němu otočily zraky všech, kromě zraků lékaře, který pořád ještě šil, pokračoval nad očekávání snesitelnou angličtinou, kterou by mu mohli závidět i mnozí maturanti, „my si toho zkurveného chlápka podáme. Nám nemůžou říct, že jsme rasisti.“

            Sešívaný rasista vstal a dal černému spoluhráči herdu do zad: „Vy byste tu opici opravdu zmlátili?“

            Slávista z Afriky se zazubil: „. U nás v Africe to taky tak děláme, když je někdo z jiného kmene, a v Dánsku nemá stejně Finy nikdo rád. Jsme hrdí, že jsou součástí multikulturní slávistické rodiny.“

            „To by nebylo špatný, kdybyste je seřezali vy,“ přikývl kapitán, ale pak dodal, „ale nebojíte se?“

            „Čeho bychom se báli? Vždyť je nás pět, to je skoro půlka mančaftu, a všichni jsme v základní sestavě,“ odpověděl africký slávista.

            „To je fakt, všichni jste v základu,“ přikývl kapitán a objal svého spoluhráče, „pořádně to těm opicím nandejte, ani nevíte, jak vás mám rád, kluci černý!“

            Všichni se vrhli na pětici spoluhráčů a začali je objímat, jako kdyby právě vyhráli Ligu mistrů.

            Ale nejvíce byl dojatý trenér.

            „Těžko se mi to říká, vztah trenéra a hráče, to je křehká věc, někdy trvá roky, než se vybuduje vzájemná důvěra,“ slzel trenér, ale pak najednou slzy zmizely a jeho obličej k nepoznání ztvrdl, „teda já to nejvýš dotáhl do krajského přeboru. Ale když už je budete mlátit, tak za mě zmlaťte i Gerarda, protože většího křiváka jsem neviděl a to jsem trénoval i na Žižkově.“

            „Gerard to je taky zkurevný chlápek, neboj trenére, kdo seje vítr, sklízí bouři!“ přikývl africký slávista a vyrazil v čele svých afrických druhů, aby jménem Slávie, její staleté tradice, odsoudili a spravedlivě potrestal jakékoliv formy rasismu.

            „You motherfucker! Go jerk off! You smell like a sewer!“ bylo záhy slyšet slávisty zpoza dveří.

            „Kluci zlatý, kluci zlatý, ty je mastěj! Žádná kouzla, jen jim ukažte, jak se hraje!“ radoval se masér  a s ním i všichni ostatní, kteří se v šatně chytli kolem ramen, a že je měli někteří hodně široká, hlavně ti, co pravidelně chodí do zdi.