Václav Klaus se podpisem Česko-německé deklarace dopustil vlastizrady

Touto, vpravdě havlovskou deklarací, se zcela vzdáváme nároku na úhradu válečných reparací ze strany Německa a že je to nějakých biliónů. A tuto deklaraci, která z nás opět učinila německou kolonii, podepsal i Václav Klaus!

Proces s prof. Klausem, jehož obžaloba vinila z velezrady českých národních zájmů, byl rychlý a krátký, o vině obžalovaného nemohlo být sebemenších pochyb, jeho obhajoba, ostatně velmi chatrná, byla snadno vyvrácena.

Celé se to seběhlo následovně.

Jako každého dne kráčel prof. Klaus do svého Institutu, aby z něho šířil do celého světa svobodu, volný trh a především své myšlenky, po nichž svět žíznivě prahl. A jako vždy stál u dveří Institutu Ladislav J. Tentokrát ovšem nikoliv proto, aby prof. Klause přivítal, sundal mu kabát a zul boty, jako jindy, ale proto, aby mu jako předseda mimořádného lidového soudu oznámil, že bude souzen pro velezradu.

Prof. Klaus zůstal stát jako opařený ve dveřích.

Velezrada!

Ale předseda mimořádného lidového soudu Ladislav J. ho dloubl do žeber: „Jdeme a nediskutujeme, hajzle!“

Soud se konal v nejprostornější místnosti Institutu, která byla nabitá lidmi k prasknutí, jenže tentokrát tam neměl prof. Klaus žádnou přednášku, tentokrát tam měl být souzen pro velezradu.

Obžalobu přednesl další zaměstnanec Institutu Jiří W. nádherně pevným hlasem, který se ani jednou nezachvěl soucitem: „Zde předvedený prof. Klaus je obžalován z toto, že v roce 1997 podepsal jako premiér České republiky Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, čímž se Česká republika sama vzdala nároků na poválečné reparace, které by dnes činily čtyři bilióny korun českých ve zlatě.“

Předseda mimořádného lidového soudu Ladislav J. pokýval vážně svou hlavou a vyzval obžalovaného prof. Klause: „Můžete, obžalovaný, říct něco na svoji obhajobu?“

Obžalovaný Václav Klaus rozhodil bezmocně rukama a zoufale vykřikl na celý Institut: „To Havel! Havel, nikdo jiný! To on mě donutil, abych to podepsal! Řekl mi, že když to nepodepíšu, tak se postará o to, aby mě nezvali na ekonomické fórum do Davosu, ani do Novy, vyhrožoval, že má všude styky, že to není problém, aby to zařídil. Ale já v Davosu vždycky rád lyžoval, tak jsem to podepsal, ale jak říkám, z Havlova donucení.“

V sále to po těch slovech zlobně zašumělo jako v boru na skalinách.

„Prosím experta obžaloby, pana Okamuru, aby předstoupil před soud,“ vyzval nyní předseda lidového soudu Ladislav Jakl pana Okamuru, aby před něho předstoupil, a když se tak stalo, otázal se jej, „vy jste také politik?“

„Ano, já jsem také politik,“ přikývl pan Okamura.

„Řekněte nám tedy, jak byste postupoval vy, kdybyste byl na místě obžalovaného a měl podepsat dokument, kterým se Česká republika vzdává nároku na válečné reparace,“ požádal předseda mimořádného lidového soudu pana Okamuru.

„Postupoval bych jako každý čestný muž,“ odpověděl pan Okamura a rozhodně pokračoval, „pokud bych měl podepsat dokument s jehož obsahem nesouhlasím, ježto poškozuje zájmy českého lidu, tak bych volil jedinou možnou cestu, jakou může čestný muž v takovém případě obhájit svoji čest, to znamená, že bych spáchal harakiri, abych nemusel takovýto dokument podepsat.“

„To je velmi zajímavé. Tak vy byste na místě prof. Klause spáchal harakiri, abyste nemusel takový ostudný dokument podepsat?“ chtěl vědět předseda mimořádného lidového soudu.

„Ano, určitě bych spáchal harakiri,“ přikývl pan Okamura.

„A můžete nám ukázat, jak takové harakiri vypadá?“ požádal pana Okamuru soudce mimořádného lidového soudu.

„Ano, samozřejmě. Takové harakiri, myslím, opravdové a dobře provedené harakiri, vypadá takto,“ řekl pan Okamura a předvedl, jak vypadá opravdové harakiri.

Harakiri vypadalo skutečně pěkně a když byl pan Okamura odnesen, vynesl předseda mimořádného lidového soudu Ladislav J. rozsudek nad prof. Klausem, přičemž Jiří W. překládal simultánně jeho slova do arbaštiny: „Prof. Klaus byl uznán vinným ze zločinu vlastizrady, kterého se dopustil podpisem Česko-německé deklarace a proto se jménem republiky odsuzuje k propadnutí veškerých čestných doktorátů a ke třem letům nuceného pobytu v Knihovně Václava Havla nepodmíněně.“

Snad se chtěl prof. Klaus proti rozsudku odvolat, ale ohromen jeho krutostí nezmohl se na nic jiného než jen na dokořán otevřená ústa, ze kterých však nevyšlo nevyšlo ani slovo, jen jakýsi hrdelní chropot.

Přesto se v soudní síni ozval zoufalý výkřik.

Nevykřikl to však prof. Klaus, ale jeho syn.

„Cos mi, táto, udělal, proboha! Vždyť já jsem nyní synem vlastizrádce, já, který jsem imitoval knížete Schwarzenberga, jak zpívá českou hymnu, já, takový vlastenec, a syn vlastizrádce!“ úpěl nebohý, třikrát rozvedený muž.

Bylo mi ho opravdu líto, syna nevinně pykajícího za otcův dědičný  hřích. Byl bych ho pohladil po hlavě, abych mu dodal sílu, trochu povzbudil, ale v jedné ruce jsem měl takovou malou motyčku, a v druhé Žižkův palcát, tak jsem na něho aspoň křikl: „Nebojte, my víme, že nejste jako fotr!“

A za těmito svými slovy si stojím, i když při pomyšlení na ty bilióny z válečných reparací, o které nás připravil V. Klaus se mi pění krev, takových F-35 mohlo za ně být!