Václav Klaus, Hrdina Ruska

Do vzduchu vyhozené sklady munice, ruská ambasáda napěchovaná pracovníky tajných služeb, něco takového samozřejmě Václava Klause, nositele vyznamenání Hrdina Ruska, sotva může pobouřit...  

            V Institutu Václava Klause dnes bylo obzvláště plačtivo Zarudlé oči od pláče měli všichni, Jakl, Vajgl a kdovíkdo ještě, ale nejvíce plakal, jako malé dítě, náš milovaný Václav Klaus. Plakal a plakal a nebyl k utišení, ani když se Jakl převlékl za Čuka a Vajgl za Geka (nebo naopak?).

            Plakal a plakal, ale neplakal pro nic za nic, protože moudří starci (viz Stařec a moře) nikdy nepláčou pro nic za nic.

            Důvod proč Václav Klaus plakal, byl docela pochopitelný, každý z nás by na jeho místě plakal!

            Tolik se Václav Klaus těšil, že půjde 9. května na ruskou ambasádu, aby oslavil Den vítězství, jenže vláda a pseudoopozice (jen ta opozice je řádná, která uzavře opoziční smlouvu s vládou!) mu ruskou ambasádu zrušila doslova před očima!

            Takové svinstvo kvůli takové pitomosti, že někdo vyhodil na území České republiky muniční sklad, teď nemůže jít Václav Klaus na ruskou ambasádu!

            „Já byl taky přece agent KGB a nikomu to nevadilo, když jsem rozkrádal státní majetek a najednou mi kvůli nějakému muničáku zruší ruskou ambasádu, bé, bé!“ plakal prof. Václav Klaus.

            Nebýt protiruské hysterie, vždyť Rusové toho mohli vyhodit do vzduchu mnohem více, připjal si Václav Klaus na sako hned vedle Pribinova řádu svoje nejmilejší vyznamenání Hrdina Ruska a běžel by na ruskou ambasádu, kde by ho všichni plácali po ramenou a říkali mu: „Moloděc! Maršál Koněv vždy po litru vodky s dojetím vzpomínal na caparta, který mu pomohl osvobodit Prahu.

            ,Nebýt toho malčika, nikdy bych Prahu neosvobodil, po pravdě řečeno, Prahu jsem neosvobodil já, ale ten statečný malčik, tomu měli postavit pomník, ne mně!‘ vykládal o vás maršál Koněv každému!‘

            Václav Klaus by se skromně usmíval, protože to všechno bylo samozřejmě pravda, a půlnoci by mu sám ruský velvyslanec úsloužně podal telefon se slovy: „To je pro vás, Vaše blahorodí. Prezident Putin chce s vámi mluvit.“

            Václav Klaus by vzal telefon, z něhož by se ozvalo: „Privět, moj ljubimyj drug. Ja pazdravljaju těbja s dňom našej pobědy!“

            A Václav Klaus by radostně odpověděl: „Ja těbja, drug moj ljubimyj, tože pazdravlaju s dňom našej pobědy!“

            A ze sluchátka by se ozvalo: „Tobě vděčím za všechno. Od tebe jsem se naučil, jak to udělat, aby se mafie stala sama státem. Bez tebe bych to, milý příteli, nikdy nedokázal. Udělám tě prezidentem z fašistického otroctví osvobozené České republiky, chceš?“

            „Chci! Chci být zase prezidentem jako ty, milý příteli! Přijeď, co nejdřív!“ zajásal by Václav Klaus a všichni přítomní by pozvedli poháry se šampaňským a zvolali by, „na zdraví našich milovaných prezidentů, ať žijí na věky!!“

            A o to všechno vláda a pseudoopozice Václava Klause připravila, jako by nevěděla, jak by si, on, agent KGB,  tak rád připjal vyznamenání Hrdina Ruska, vyznamenání, kterým se může pochlubit tolik jeho kolegů z FSB a GRU!

            A tak Václav Klaus plakal a plakal. A jak tak pláče, vejdou do jeho kanceláře tři sebejistě vyhlížející muži, ale není to ani Jakl, ani Vajgl, jsou to muži, které Václav Klaus vůbec, ale opravdu vůbec nezná.

            „Půjdete s námi,“ řekne mu jeden z nich.

            „To je omyl! Znám se dobře s prezidentem Putinem, pracoval jsem taky pro KGB!“ ohradí se Václav Klaus a bouchne do stolu.

            „Takže se přiznáváte, že jste chystal atentát na prezidenta Putina,“ řekne ten samý muž a dá druhým dvěma pokyn, aby Václava Klause sebrali. Muži ho vyvedou ven před jeho Institut a tam ho posadí do auta s černými skly a diplomatickou SPZ.

            Oni dobře vědí, že vylekaným lidem se snadněji vládne...