V roce 1999 k nám vláda Miloše Zemana dotáhla albánské uprchlíky z Kosova

A o tyto albánské uprchlíky se staral za peníze daňových polatníků, hádejte kdo, to fakt neuhádnete. Jasně, že Člověk v tísni. Jo, svatá pravda, jen blbec nemění své názory

            Samostatné Kosovo mi bylo hned odporné, jen co jsem se v něm ocitl. Kam se člověk podíval, neviděl než válečné zločince, byli všude, v každém okně, na každém rohu, ba i v každé čajovně.

            „Válka dělá Albáncům dobře.

            Milují ji snad ještě víc než krevní mstu,“ bylo mi hned jasné, kam obyvatele Kosova zařadit.

            A místní se k tomu bez ostychu přiznávali.

            „Bez válečných zločinů by byl náš život nudný a nesmyslný, kdežto každé krveprolití nás povzbudí na duchu, dodá nám chuť do života.

Už abychom byli v NATO!“ říkali zcela otevřeně, přičemž tím krveprolitím mysleli samozřejmě srbské krveprolití.

Bylo mi ze samostatného Kosova nanic. Vůbec nic mi v něm nechutnalo, ani burek, ani čaj, nehledě na to, že taxikáři v Prištině jsou enormně otravní, každý mi s nadšením vyprávěl o Velké Albánii a o tom, kolik zavraždil Srbů.

Přál jsem si jediné, abych byl ze samostatného Kosova co nejdříve pryč. A jednoho dne se mi mé přání skutečně splnilo. Překročil jsem hranici a byl v Srbsku. Zmocnil se mne pocit strašlivé úlevy a příštího dne, časně ráno mne přijal i srbský prezident.

„Sám jste viděl, jak to tam teď vypadá, je to jako by nám někdo vyrval srdce z hrudi,“ povzdychl si srbský prezident a pak dodal, „ještě, že je Bělehrad takové krásné město, jinak bych se tam hned rozjel a strávil tam, všem Albáncům na truc, zbytek života.

A byl jste někdy i ve Vršaci?

To je taky nádherné město.

Jsem hrdý na to, že jsem Srb!“

            Před dvaceti či třiceti lety bych se jeho slovům vysmál, ale teď už jsem chápal, po návštěvě Kosova, co to znamená být Srbem.

            „Znám z vyprávění spoustu fotbalových útočníků, kteří jsou Srbové.

            A taky volejbalistek, ať už smečařek, či blokařek, jsou to všechno nádherní lidé. Nedivím se, že jste hrdý na to, že jste Srb,“ řekl jsem mu a od té doby lituji, že nejsem aspoň poloviční Srb, abych měl být na co taky hrdý a nebyl chuj, stejně jako poslanec Foldyna.