V Polsku je svět stále ještě v pořádku

Tajak každy rok, aji letos na počatku červenca se par synku zebralo, nechalo za sebu totalitni opatřeni českeho establišmentu, sedlo na kola a zmizelo ze země, kde se musite po desate doprošovat, aby vam dali malé pivo

Nikdy jsem neviděl Ladika tak šťastně přežraného, jako teď, když ležel na zemi, nemoha vstát jako všichni přežraní lidé, které hmotnost žrádla, které do sebe dostali, táhne spolehlivě k zemi, doslova je k zemi přikovává a to mají štěstí, že se nepřežrali na Jupiteru.

„Ty vole, já snad prasknu štěstím!“ funěl Ladik spokojeně štěstím, kroutě rukama a nohama jako velký nestvůrný brouk z Kafkovy proměny, která se tentokrát ovšem skončila šťastně, protože Ladik ležel na zádech, takže neryl svoji dršťkou zemi, jako tři čtvrtě českého národa, které jsou posrané z fialového totalitního hnusu a raději drží hubu a chcípají hlady, než aby protestovali proti nákupu F-35 a vyhodily konečně Fialu z okna, aby se zase pořádně nažraly koblih.

Ne, že bych to Ladikovi nepřál. Ale stejně mně bylo při pohledu na něj smutno při vzpomínce na ty lidi, kteří ještě zůstávají proti své vůli ve fialové rajchu, kde otročí Němcům za minimální mzdy, aby se večer nemohli ani nikde pobavit, protože jim to zatuchlá atmosféra Protektorátu Čechy a Fiala nedovolí, kdo je přistižen po páté hodině odpolední rozesmátý na ulici bez pardonu putuje do psychiatrické léčebny, odkud se už normální nedostane.

Proto mi bylo při pohledu na přežraného Ladika smutno, přes veškerou bídu (už nevím, které německé hovado prohlásilo, že Češi si neumějí vládnout a všechny evropské dotace rozkradou), by si ještě pár lidí určitě zasloužilo, aby leželo na zemi zrovna tak, jako teď na ní ležel Ladik.

Ladik měl ovšem štěstí v neštěstí. Jednak byl neočkovaný, a jednak je má Ostrava pro transporty výhodnou polohu, naloží vás tam do vlaku a vy můžete po cestě v dobytčáku hádat, jestli vystoupíte v Kaliningradu, Minsku, nebo na Soloveckých ostrovech. Jako neočkovaného Ladika nahnalo fialové gestapo do dobytčáku, který byl přistavený v Porubě na třetí koleji.

„Vlez tam ty, svině!“ rvalo fialové gestapo Ladika do těsného dobytčího vagónu, kde se už se mačkalo dalších dobře sto, rovněž neočkovaných žen.

A jak ho tam rvali, shodili surově Ladikovi z hlavy jeho čepičku, která zůstala ležet docela sama na osiřelém peronu, protože když se chtěl Ladik pro ni sehnout, využil toho fialový gestepák a kopnul Ladika do jeho prdele tak mocně, že ho přece jen do vagonu dostal.

„Zavři dveře, rychle, ať nám ta kurva neočkovaná zase nevypadne ven!“ zařval na druhého fialového gestapáka, který okamžitě zavřel dveře dobytčího vagónu.

„Tak a je to v suchu. Modlila jsem se, aby pro mě přišli. Ještě pár hodin a jsme na svobodě. Nikde nemůže být hůř než tady, protože Fiala dává všechnu elektřinu na burzu do Lipska,“ oddechla si žena, na které byl Ladik přilepený.

„Děcka, já su tak šťastná! Doufám, že nás vezou do Polska. Já tam byla jednou v ZOO a měli tam ochočené žirafy!“ plakala štěstím postarší žena, která byla přilepená na Ladika z druhé strany.

Dlouhý vlak dalšího transportu, který vypravil fialový hnus se dál do pohybu, proplétaje se prázdnou a vylidněnou Ostravou, která byla tak rozkopaná, že připomínala jeden velký masový hrob. A mihl-li se na ulici přec jen nějaký starý havíř, byl docela střízlivý, protože stará havířská hrdost mu nedovolovala, aby se doprošoval fialového establishmentu piva po desáté hodině večerní.

Byla to ovšem forma čtvrtého odboje proti fialové totalitě, protože každý takový střízlivý havíř si v duchu myslel: „Nemůžu chlastat po desáté hodině večerní, tak nebudu chlastat vůbec a ty, fialový kreténe, mě neožebračíš na spotřební dani za chlast a cigára!“

Transport se hodinu loudal nesnesitelně pomalým tempem, takže někteří lidé v dobytčácích měli strach, že vlak zastaví a fialové gestapo je zase vyžene ven a oni budou muset zůstat ve fialové totalitě spolu s Okamurou, Davidem, Volným, Foldynou, Větvičkou a dalšími vězni svého svědomí.

Ale po hodině transport zničehonic sebou trhl a rozletěl se po kolejích takřka nadzvukovou rychlostí.

„To už jsme v Polsku! Díky bohu!“ vykřikl Ladik a radostně sebou taky trhl, „nažereme se jako nikdy, věřte mi! S plným bachorem houby zle! Budeme se až stydět, když porovnáme plná náměstí Poláků v městech jako jsou Tarnov, Krakov, Katovice nebo v mnoha malých městečkách, s tím co je u nás!“

„Ano, budeme se stydět!“ zvolaly všechny ženy v dobytčáku unisono, ale pak rozhodně dodaly, „raději se stydět, než posílat zbraně na Ukrajinu!“

Jen jedna žena se mračila. Stála úplně v rohu.

„Jen se radujte! Ale až uvidíte, jak Poláci čepují pivo, budete zvracet!“ vykřikla.

„Nevěřte ji! Věřte sobě! Máte vlastní hlavu! Já mám taky vlastní hlavu! Je to nastrčená agentka! Prohledejte ji a určitě bude mít namalovanou vagínu na modrožluto! A taky bude mít pod pravou prsní bradavkou vytetovaný hákový kříž!“ zařval Ladik na celý dobytčák.

A měl pravdu, byla to agentka fialového gestapa, v mžiku z ní zbyla jen krvavá kaše a kdo mohl, ten se vymočil na ty její modrožluté pysky.

Jeli pak ještě tři hodiny, když transport konečně zastavil. Dveře vagónů se otevřely a na rampu, kde už byly nachystané švédské stoly, se vyvalil jejich lidský náklad.

Jako šílený se Ladik zakousl do každého jídla, které bylo na švédském stole a pranic mu nevadilo, že nemá čepičku na hlavě, ba naopak, aspoň mu snadněji mohly naskakovat boule za ušima.

Žral a žral, až se konečně vyvrátil na zem, a proměnil se v brouka, který se nemůže obrátit na nohy.

Díval jsem na šťastného a spokojeného Ladika, který se konečně mohl svobodně nažrat a jak jsem se tak na něho díval, souhlasil jsem stále víc a víc s válečným štváčem Brzezinským: „Měl pravdu ten starý Brzezinski! Čechům by bylo nejlíp v konfederaci s Polskem a Ukrajinou, to byl byl Krym už dávno český!“

A Ladikovo spokojené říhání mi dávalo za pravdu...