V Německu už nemají křesťanské vánoční trhy, ale neutrální „Winterfesty“

My se ale naštěstí u nás ničemu křesťanskému nevyhýbáme, a tak máme na Staromáku i křesťanské vánoční trhy, i Kristův vánoční strom, kterážto tradice k nám nepřišla ze Svaté země, ale z Německa

            Ten úlisný lokaj, který právě rozmlouval s kardinálem D., nebyl nikdo jiný než sám Ďábel.

            „To musíte vidět, Vaše Eminence!“ nedělalo Anciášovi evidentně žádný problém titulovat sluhu božího jako Eminenci, ba právě naopak, evidentně mu to činilo náramné potěšení,“ taková boží nádhera, až oči přecházejí!

            Světla je tam jako ve dne!

            A víte, přece, co řekl bůh!

            Bůh řekl: ,Budiž světlo!“

            Kardinál D. vážně přikývl: „Ano, to bůh řekl.

            Řekl: ,Budiž světlo!‘

            A bylo světlo.“

            „Tak vidíte, Vaše Eminence!“ řekl Ďábel, tváře se tak, jako by tím bohem byl kardinál D., „musíte vánoční trhy na Staroměstském náměstí rozhodně navštívit.

            Těch stánků, co tam je!

            A těch lidí, k hnutí tam není, jako by se tam zjevil sám Kristus!

            Já tam byl včera, dav mě unášel jako pírko, a já bral ze stánků, co mi přišlo pod ruku, aniž bych stačil za odebrané zboží zaplatit, to se ví, že jsem to pak všechno věnoval syrským sirotkům, ač jen pouhý lokaj, nemám přece srdce z kamene!“

            „Pánbůh vám to zaplať,“ řekl docela automaticky kardinál D.

            „Zaplať!“ přitakal Ďábel a pokračoval, „v jednu chvíli se na mě tlačilo tolik lidí, div jsem si nemyslel, že vypustím svoji hříšnou duši, člověk je přece nádoba hříchu, ať chce či nechce, všude na něj číhá pokušení, málokdo se mu dokáže ubránit, vždyť stačí zhřešit i jen pouhou myšlenkou a má-li průměrný člověk v hlavě průměrně miliardu myšlenek, jak kdosi spočítal, jak by pak nemohla být aspoň jedna jediná z těchto myšlenek hříšná?

            Člověk je všechny neuhlídá a než se naděje, je jednou nohou v pekle!

            Všichni se na sebe mačkali, jak si chtěli vychutnat vánoční atmosféru, jak chtěli zklidnit své tempo, bylo tam i spousta cizinců, ze Slovenska i odjinud, i spousta venkovanů, venkovana člověk pozná hned, sláma mu čouhá z bot a já už se loučil se životem, truchle nad tím, že se mi nedostalo posledního pomazání.

            Ale v tom všechno znehybnělo, všechen dav se proměnil v solný sloup, lidé přestali šlapat jedni po druhých, a v nábožném vytržení hleděli na vánoční strom, který se právě rozsvěcoval, protože udeřila celá hodina.

            To je vám vánoční strom, Vaše Eminence!

            Tak ztepilý smrk, aby člověk pohledal, po vší té kůrovcové kalamitě!

            Nevěřil jsem, že se může tak nádherný smrk najít a vidíte, našel se!

            Kdo hledá, najde nejen boha, ale i vánoční smrk!

            Jako všichni i já ustrnul v nábožném vytržení, neboť ten strom, věřte, nebo ne, Vaše Eminence, byl celý zahalen do světelného roucha tak, že nebyla pod tímto rouchem vidět jedna jediná zelená větévka.

            ,To by byla Kristova nevěsta, ve světelném závoji!‘ napadlo mne a já věru neviděl, jestli jsem se právě dopustil hříchu či ne, když jsem považoval pouhý smrk za Kristovu nevěstu.

            Ale co mi zbývalo, když byl tak nádherný?

            Točil jsem to všechno na mobil, abych to pak mohl všem ukazovat, abych se i já, mohl kdykoliv těšit z té přiznané a před nikým neskrývané nádhery, i když pod tím světelným závojem neskrývala se Kristova nevěsta, ale smrk, který božím zázrakem přežil kůrovcovou apokalypsu, aby byl po vánocích náležitě zpracován, jako všechny jiné smrky.

            Snad to nebyl hřích, když k tomu hrála znělka z Krkonošských pohádek, snad to nebyl hřích, když se ke mně naklonil jakýsi člověk s křivou hubou a řekl mi významně: ,To je Kristův vánoční strom, proto je tak nazdoben!

            V Německu už to zakazují, všechno křesťanské, ale to my tady u nás nedopustíme.

            Volím trikolóru!‘

            Chtěl jsem se ho zeptat, zda by místo trikolóry neměl volit Krista, ale to už se dav dal zase do pohybu a toho muže s křivou hubou to odneslo kdoví kam.

            Ani nevím jak, jsem se odtud dostal a jaký div, že tam dosud nebyl nikdo ušlapán.

            To vám však mohu odpřísáhnout, že není nádhernějšího vánočního stromu než toho na Staromáku, ani na Hradě nemají tak pěkný strom.

            Měl byste ho vidět, Vaše Eminence, měl byste mu požehnat, nebo si lidé ještě řeknou, že se církev distancuje od oslav příchodu našeho Spasitele na tento svět!

            Nebýt toho stromu, byla by všude tma, jako v nějakém špinavém chlévě, fuj!

            Ale copak je arcibiskupský palác nějaký chlév, o božích stáncích ani nemluvě?!

            Hned dám zapřahat do kočáru, Vaše eminence, neboť kde jste Vy, je i Kristus a kde jinde by měl být Kristus než na vánočních trzích, tam, kde se lidé klanějí vánočnímu stromu, uctívají jej jako Krista samého, kde stánkaři nadsazují ceny svého zboží ne pro mrzký zisk, ale pro větší slávu boží.

            Hned dám zapřahat do kočáru, Vaše Eminence!“

            Lokaj domluvil a než se kardinál D. nadál, stál na nádvoří arcibiskupského paláce kočár, do něhož byli zapřáhnuti nádherní kladrubští bělouši, a než se kardinál D. podruhé nadál, už v tom kočáře seděl a vezl se na Staroměstské  námměstí, aby vlastnoručně požehnal tomu zázraku, jakým letos byl Kristův vánoční strom.

            „Hyjé!“ práskal Ďáblem bičem na kozlíku arcibiskupského kočáru, zatímco si turisté lačně kočár točili na své mobily, kdoví, možná byl mezi nimi i sám Kristus, který se vydal do adventní Prahy pořádně oslavit své další narozeniny.