V Evropě naštěstí existují země, které nejsou tak hloupé jako Německo. Třeba Česko

Nějaký týpek, Němec, přešel pěšky Německo a vodu si přitom bral na hřbitovech. Vy byste pili hřbitovní vodu?

Na svých prázdninových toulkách jsem jednoho dne přibyl do kraje, v němž žili sice lidé sice velmi pohostinní lidé, ale zároveň i lidé velmi pyšní.

Musím však ihned dodat, že pyšní plným právem, aby je snad někdo nezačal odsuzovat toliko na základě mé neúplné a z kontextu zcela vytržené informace, křiče na celé kolo: „Pýcha předchází pád!“

Vlastně to ale ve skutečnosti nebyla pýcha, ale hrdost, ano ti lidé byli velmi hrdí a měli na co.

Hned v prvním domě, na jehož dveře jsem zaklepal, abych požádal o trochu pitné vody do kornoutu, mě srdečně pozvali dál a posadili do svého zahradního bazénu.

A byl to věru nádherný bazén, z Mountfieldu, ta nejvyšší kvalita.

Nedosti však na tom, mí hostitelé, kterým jsem se ani nestačil představit, mě okamžitě zahrnuli těmi nejvybranějšími lahůdkami a těmi nejlahodnějšími čaji chutě tak jemné, že mi srdce nemohlo neplesat.

„Musíte být asi hodně pyšní, na svůj energetický mix,“ řekl jsem, dostatečně občerstven, a kývl na chladící věže jaderné elektrárny, jež se rýsovaly na nedalekém obzoru a ze kterých nepřetržitě stoupala vodní pára, o níž se říká, že je skvělým skleníkovým plynem.

„Ano, jsme pyšní na náš energetický mix,“ přikývli hostitelé, ale obratem dodali, „ale ještě pyšnější jsme na něco jiného. Na naši půdu!“

„Na půdu? Takovou půdu musím vidět!“ zvolal jsem a vyskočil ze zahradního bazénu.

Hostitelé moje přání samozřejmě vyplnili. Půjčili mi elektrickou koloběžku, na které jsem, spolu s nimi, jel asi pět minut docela svižné jízdy, byť proti větru, na pole.

U něho jsme z koloběžek seskočili a mí hostitelé ukázali s nijak neskrývanou pýchou na půdu, řkouce: „To je co? To nemaj nikde na světě, takovou půdu§“

Poklekl jsem na zem a znalecky nabral do dlaně půdu. Musím přiznat, že nádhernější půdu jsem neviděl, ačkoliv o půdoznalectví něco vím. Půda, kterou jsem držel ve své dlani, byla nepopsatelně nádherná. Kdybych dal vedle ní černozem z těch nejúrodnějších nížin, vypadala by tato černo zem vedle půdy, kterou jsem držel v dlani, jako kus nějakého asfaltu z parkoviště před Lidlem.

„To je krása! To žeru!“ výskal jsem blaženě, neboť bylo nanejvýš příjemně držet takovou půdu v dlani.

„To je naše největší bohatství!“ pýřili se hostitelé.

„Dobře, ta půda je opravdu skvělá. Ale kde se tady vzala? Jak to, že je tak skvělá?“ tázal jsem se hostitelů.

„Je taková, protože tady všude kolem je to jedno velké mrchoviště. Lidské mrchoviště,“ dostalo se mi vysvětlení, proč je tady půda ta nejlepší.

„Myslíte, hřbitov. Naprosto regulérní hřbitov?“ zeptal jsem se.

„Ano, hřbitov. Nikde není lepší půda než na hřbitově, ne nadarmo říká o někom, kdo dělá zbytečnou věc, že nosí hlínu na hřbitov. Líbí se vám naše půda?“ tázali se mě hostitelé.

„Jsem do ní přímo zamilován. Musí být úrodná jako blázen,“ culil jsem se.

„Ano, je úrodná, velmi úrodná. Průměrně sklízíme dvacet kilo mrkve z jednoho hrobu, nebo patnáct kilo cibule taky z jednoho hrobu,“ pochlubili se hostitelé.

„To jsou fantastická čísla!“ pochválil jsem je, ptaje se, „a co černoši?“

„Na práci se příliš nehodí, necháváme je proto raději cestovat po světě,,“ vysvětlili mi hostitelé.

„Ano, rozumím, je to tak lepší,“ přikývl jsem a strčil si hrst hlíny do kapsy.

V ten moment se mě hostitelé vrhli a začali do mě zuřivě mlátit hedvábnými šátky, které bleskurychle vytáhli z kožených pouzder, která měli zavěšená v oblasti podpaždí. Měl jsem co dělat, než jsem je zpacifikoval pomocí očkování. Bohužel mi přitom utrhli rukáv mého zánovního saka, takže jsem vypadal jako hastroš. Ale pochopitelně se na ně nezlobím, ten zloděj jsem byl já, ne oni.