V Číně bujaře oslavují nový rok a my jsme kvůli Covidu pod zámkem. Je to normální?

Už to bude brzy rok, co nás věrolomně napadl čínský virus a situace se nezlepšuje ani náhodou. Kde je chyba?

            Líbu a Přemysla jsem si pamatoval ještě ze starých pověstí českých. Ale dlouho jsem je už neviděl, snad už tisíc let. A jelikož mne zajímalo, jak se jim teď vede, spojil jsem se s nimi prostřednictvím doopravdické videokonference.

„Ptáš se, jak si tady žijeme?“ řekla Líba a dodala, „je to ještě horší než za komunistů!

            Řekni, Přemo!“

            „Líba má pravdu, je to ještě horší než za komunistů,“ přikývl vážně Přema a pokračoval, „už je to rok, co tady žijeme s Covidem a za ten rok jsme se nehnuli z místa. Každý den čteme, kolik je zase nově nakažených, kolik lidí zase na Covid zemřelo, dnes a denně tatáž písnička, jako bys četl Rudé právo.

            Vzpomínáš, bylo takové velké a byl nositelem Řádu práce a Klementa Gottwalda.“

            „Ano, matně si vzpomínám. A vzadu, na poslední stránce bylo, tuším, sportovní zpravodajství,“ přikývl jsem.

            „Ano, sportovní zpravodajství. Poslední stránka, to byla jediná stránka, která se dala číst, protože tam Rudé Právo aspoň občas nelhalo,“ řekl Přema a pokračoval, „a dnes je to stejné, ne-li mnohem horší. Děláme, co můžeme, nosíme roušky, umýváme si ruce, ale pořád jen slyšíme, že je to málo, že to nestačí, že se musí zpřísňovat, protože počty nakažených pořád rostou a zdravotnictví brzy, možná už dnes večer zkolabuje.“

            „Ale co chtějí pořád zpřísňovat? Vždyť už není, co zpřísňovat! Za komunistů jsme se aspoň mohli, i když ybla nesvoboda, projít do prvomájových nebo lampionových průvodů, pořád se pořádala nějaká shromáždění pracujících, člověk byl každou chvilku venku, slavilo se MDŽ!

            A teď nemůžeš ani vystrčit nos z baráku, hlídají tě na každém kroku, prej že to jejich R zase roste, tak se musí zase zpřísnit.

            A teď, teď dokonce chtějí, abychom nosili respirátory!“ rozhodila bezmocně rukama Líba

            „Respirátory? Je to pravda?“ podivil jsem se.

            „Ano, je to pravda,“ přikývl Přema a zachmuřil, „chtějí nám přikázat, že musíme nosit respirátory. Roušku sis mohl oprat, přežehlit a byla jako nová, já nosil jednu takovou roušku, celý podzim. Ale respirátor nevyžehlíš. Prý je to kvůli britské mutaci. Víš, čínský virus zmutoval, a už se mu neříká čínský virus, ale britské mutace. Tam, kdesi na ostrovech, ho v sobě vyvinul jako pomstu za brexit, a my teď musím nosit respirátory, jako bychom byli malé děti, které si hrají na to, že pracují v prašném provozu.

            Rozumíš tomu?“

            „Ne, nerozumím,“ přiznal jsem se.

            „Za to může Prymula!“ vzplanula Líba a bylo vidět, že je opravdu rozhořčená, „já ti, řeknu, jak to bylo! Na jaře zvládl Prymula první vlnu docela náhodou, vůbec to nebyla jeho zásluha, a teď se do všeho montuje. Skončil jako ministr zdravotnictví, ale pořád všechno řídí. Ten člověk je blázen, už mu z toho vyznamenání, co dostal od Zemana, docela hráblo.

            ,Musíme zpřísnit! Musíme zpřísnit!‘ opakuje pořád dokola a každý vidí, že je to blázen.

            A tento blázen rozhoduje o našich životech!

            Tak proč jsme proto na tom hůř než loni, aha, když tak všemu rozumí, aha?

            To mi řekni!

            Když zvládl první vlnu, jak se říká, tak proč nezvládl tu druhou?“

            Líba se rozhořčením zalkla, takže se slova ujal Přemysl: „Je to špaténka, kamaráde. Je to už rok, co tady máme Covid a vláda pořád dokola opakuje tytéž chyby. Na jaře jsme měli trpělivost, ale měj trpělivost, když vidíš, co za neschopné lidi sedí ve vládě!

            Něco ti, řeknu!

            Jeden kolega z práce se o to zajímá. Myslím o pozadí toho všeho. Ten mi říkal, že v Maďarsku, víš, jak je tam ten Orbán, co jediný z politiků není hlupák, hrozí za porušení karantény až osm let v kriminále a víš přece, co jsou maďarské kriminály zač. A v Polsku ten, kdo je v karanténě, musí mít v mobilu speciální aplikaci, která kontroluje, jestli má mobil pořád u sebe, takže kdyby se vzdálil z domu a neměl u sebe mobil, tak se na to hned přijde.

            A u nás?

            U nás se jenom vymýšlí nějaký PES, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jen aby se lidi, kteří poruší karanténu, nemuseli zavírat jako v Maďarsku.

            Nebo jiný příklad!

            Říkalo se, že se bude očkovat, a vůbec se neočkuje!

            Kde jsou ty milióny naočkovaných, co nám slibovali?

            Kde je ta naděje, co nám dávali, když říkali, že se naočkujeme a bude zase dobře!

            Takhle se přece, s takovým přístupem, se nikdy z toho svrabu nevyhrabeme!

            V Maďarsku, to mi taky, říkal známý, se teď očkují čínskou vakcínou. A přitom Čína koupila sto miliónů dávek vakcíny od AstraZenecy, takže ta teď nemá dost dávek pro Evropskou unii!

            Rozumíš tomu, Číňané skupují po celém světě vakcíny, abychom se museli očkovat jejich čínskou vakcínou!

            A EU?

            EU jen tomu útrpně přihlíží, přihlíží tomu, jak firma ze Švédska prodává Číňanům její vakcínu, kterou si smluvně zajistila!

            Víš, co mi to, kamaráde, připomíná?“

            Přema se na mě tázavě zahleděl, ale já hned pochopil, kam míří: „Rok 1947, když bylo katastrofální sucho a Sovětský svaz nám dal obilí, zatímco jeho vlastní lidé hladověli, aby pár měsíců na to skočil Masaryk z okna.“

            „Jo, přesně to mi to připomíná. A Líbě taky. A nezapomeň, že Líba viděla to město, jehož sláva se hvězd dotýká, řekni, Líbo, jak to bylo s tím městem,“ obrátil se Přema na Líbu.

            „Jo, viděla jsem město, jehož sláva se hvězd dotýká. V jeho ulicích rostly hřiby a ty hřiby lidi sbírali do igelitek a ty igelitky rvaly do kufrů svých aut a taky tím městem protékala taková řeka,“ řekla Líba.

            „To je opravdu zajímavé. Říká se, že mycelium hub zabírá rozlohu až několika kilometrů čtverečních, takže plodnice, které lidi sbírají, to je ve skutečnosti jen vršek ledovce,“ poznamenal jsem.

            „Co je to platné, když nám stejně v létě zakážou i to houbaření, aby se nešířila nákaza. Ale vláda, která zakáže Čechům houbaření, padne!“ praštil Přema pěstí do stolu, ale chmurné myšlenky tím nezahnal, zdálo se, že nynější všeobecná bezmoc na ně působí jako magnet na kovové piliny, které odpadávají z CNC soustruhu na zem jako druhdy kadeře z hlavy malého chlapečka, taky se teď lidské hlavy soustruží dohola a taky se nikdo nesmí pohnout na křesle z křemíku.