V aktuální situaci, kdy vláda jedná protiústavně, je obstrukční peklo omluvitelné

Naopak, neomluvitelné by bylo, kdyby opozice na protiústavní snížení valorizace důchodů mlčky kývla, to jsme tady měli za opoziční smlouvy a nedopadlo to vůbec dobře

Okamurovi se točila hlava.

Když člověk dlouho mluví, a lhostejno o čem a jak, vždy se mu zatočí hlava.

Jednak se mu bez přestání při mluvení pořád okysličuje mozek a přebytek kyslíku dokáže napáchat v hlavě pěknou paseku. A jednak, když člověk dlouho mluví, tam dostává závrať ze svého vlastní hlasu.

Mluví a mluví a přitom pořád poslouchá sám sebe. Všimněme si, že při běžném rozhovoru nastávají občas kratičké pomlky, kdy je ticho. Ale když člověk pořád mluví sám a sám, nejsou zde žádné pomlky, člověk bez přestání slyší svůj vlastní hlas, a to na něho působí právě tak, že dostane závrať.

A Okamura mluvil hodně dlouho!

Mluvil a mluvil a mluvil.

Byl to bezesporu jeho nejlepší výkon. Byl jako potápěč, který se při disciplíně zvané volné potápění, chce dostat do co největší hloubky. O něco podobného šlo i Okamurovi. Dostat se do co největší hloubky. Mluvit a mluvit a mluvit a tak se dostat hluboko, až tam, kde je člověk úplně sám, kde není nikdo jiný než on.

Potápěči se do tohoto stavu dostávají tak, že se potápějí na jeden nádech.

Okamura se do tohoto stavu dostával tak, že mluvil a mluvil a mluvil.

Vlastně jde prastarou meditační techniku, která k dosažení téhož cíle používá různých prostředků.

Potápěči se potápějí na jeden nádech, Okamura zase mluví a mluví.

Netrvalo to dlouho, Okamura mluvil asi hodinu a už se dostal tam, kde nebylo nic než je on sám.

„Svět je jen Okamura a pak už nic!“ dalo by se popsat, co v tu chvíli Okamura pociťoval.

Bylo to vcelku příjemné, a jako si každý potápěč umíní, že vydrží pod vodou, co nejdéle, tak i Okamura umínil, že musí takto mluvit co nejdéle.

A tak mluvil, mluvil a mluvil.

A trvalo to opravdu dlouho. Hodně dlouho, co Okamura okoušel ten nejslastnější pocit, jakého lze dosáhnout, totiž pocit naprostého solipsismu, když člověk poznává, že jediné co skutečně existuje, jsou pouze jeho pouze jeho duševní stavy.

A když Okamura přestal mluvit, tak se vynořil.

Točila se mu hlava, jímala ho závrať. Ani nevěděl jak, dostal se do své poslanecké lavice. Posadil se a bylo mu jako opilci.

„Není ti nic? Vypadáš jak po opici. Dám ti mokrej ručník na hlavu, nebo aspoň trenky,“ ptal se starostlivě Foldyna.

„Je mi blbě,“ zasténal Okamura, ale pak se usmál, „ale jestli každá sekunda mého řečnění zachránila každému důchodci aspoň jeden haléř z valorizace jeho důchodů, tak to nebylo zbytečné, mělo to smysl!“

Nebohý Okamura!

Copak neví, že se podle ekonoma Pikory měla valorizace důchodů snížit už loni, protože teď je to už jen politická hra, copak to Okamura neví, že měl už loni bojovat proti vládě za snížení valorizace důchodů, aby teď nemusel bojovat proti snížení valorizace?

Ne, neví to Okamura, díky bohu, to neví, kdyby to věděl, musel by se hanbou propadnout sám před sebou!

A tak tam sedí, sedí tam, na hlavě má Foldynovy trenky, už je mu trochu líp. Ale ještě to chvíli potrvá, než bude zase fit, ale těch haléřů, co důchodcům zachránil, už si chudáci, nemusejí kupovat na večeři kostelecké uzeniny!