Už se těším na první českou oběť koronaviru

Zatím máme jenom nakažené, ale žádné oběti. A bez obětí je to zatím takové nijaké, ale je jasné, že to je pořád jenom začátek

Když Karel, nakažen koronavirem, umřel, vyšlo najevo, že nikdo, ani mu nejbližší lidé, neznali jeho skutečnou povahu, nevěděli, co je to za člověka.

            „Nemůžeme o něm říct nic určitého, vlastně jsme ho ve skutečnosti vůbec neznali, netušili jsme se, že jezdí lyžovat do Itálie, že to bylo pro něj v zimě jediným smyslem života, připadal nám inteligentní, nikdy o tom nemluvil, ani na faceboku ne,“ krčili všichni rozpačitě rameny při vzpomínce na Karla.

            Cestou z Karlova skromného pohřbu, protože o čem můžete mluvit na pohřbu někoho, koho vlastně neznáte, jsem se stavil v nejbližší hospodě. Byla poloprázdná, jako všechny hospody blízko hřbitovů, venku za okny padal nepříjemně těžký a hlavně docela zbytečný jarní sníh. Dal jsem si dvakrát převařený čaj a přemítal o Karlovi, snažil se dopátrat, co byl Karel ve skutečnosti vlastně za člověka. Ale na nic kloudného jsem nepřišel, všechno, co jsem o Karlovi ještě za jeho života věděl, ukázalo se po jeho smrti jako velmi matoucí, docela irelevantní.

            „Je děsivé, jak málo víme ve skutečnosti o lidech, které považujeme za své nejlepší přátele, a ještě mnohem děsivější, jak toho tito lidé ve skutečnosti vědí málo o nás,“ otřásl jsem se děsem z toho, jak o mně málo lidé ve skutečnosti vědí, a zaplatil za čaj, který mi přinesli v rozložitelném papírovém kelímku.

            Cestou k domovu jsem na to raději nemyslel, ale stejně mi to nebylo nic platné. Domů jsem už v té chumelenici nedošel a nikdo neví, co se mnou skutečně stalo, může si to jen domýšlet, pokud mě ale vůbec někdo znal.