Už nemám blbou náladu. Děkuji vám, pane prezidente!

Tak už ani já nemám blbou náladu. A že jsem ji měl hezky dlouho. Jsem totiž cosi jako druhořadý umělec. Ale to už je pryč...

            Vánoce se skončily a všechno bylo zase odporně obyčejné a všední.

            „Fuj, jak je všechno odporně obyčejné a všední!“ chytil jsem se za hlavu, nemoha se hnusem skoro nadechnout při pohledu na opadané jehličí, které se přes noc objevilo pod  stromkem.

            Popadl jsem rychle zimník, už trochu obnošený, hodil ho na sobě, a pelášil do kavárny, seč mi síly, abych tam přiživil blbou náladu, jež se mne zase zmocnila, jež sílila každým okamžikem, živena spadaným jehličím.

            Ač bylo už osm hodin ráno, bylo v kavárně prázdno.

Šatnářka, taková důchodkyně, seděla mezi holými háky věšáků a pletla. Nechav ji zimník, vešel jsem do liduprázdné kavárny. Klavírista si preludoval jakési čtvrttónové etudy sám pro sebe. Trochu mne to překvapilo. Vždyť jindy už kavárna v tuto dobu hučela divokým řevem, u nejednoho stolu prali se lidé, bodali do sebe noži, četl se nahlas korán, sprostě nadávalo Ovčáčkovi.

Mrskl jsem sebou na židli.

Číšník, jenž mne musel vidět, však dál setrvával na svém místě.

„Proč nejde?“ ptal jsem se v duchu, a když číšník pořád nešel, zvolal jsem, „hospodo!“

Číšník se přece jen dal do pohybu. Ale šel ke mně jaksi loudavě, v jeho chůzi, celkovém držení těla bylo cosi, co nemohlo být než výsměchem.

„Račte si přát, vašnosto?“ řekl tónem tak potměšilým, až mě to zamrazilo.

Nebylo v něm žádné stopy po úslužnosti, jež by měla být číšníkům, a vůbec obsluhujícímu personálu v kavárnách vlastní.

„Absint! Doneste mi absint!“ zasípěl jsem, chtěje jediný účinný lék proti blbé náladě.

„Absint není,“ řekl číšník klidně, ba zcela lhostejně jako by v rádiu oznamoval, že se zřítilo letadlo s Alexandrovci a nikdo tu havárii nepřežil, včetně posádky.

„Cože, absint není?!“ vykřikl jsem, cítě jak se mne zmocňuje zuřivost.

„Není,“ řekl opět s tou lhostejností, jež však nyní už hraničila s otevřenou drzostí, ne-li rovnou revoltou, vzpourou, Majdanem.

„Kurva, jak to že není?“ zmocnila se mne naprostá nepříčetnost, takže jsem zlostí převrhl stůl.

Byl bych snad rozmlátil všechen nábytek v kavárně, kdyby mě číšník, jenž se ukázal být nadmíru silným, v mžiku nezpacifikoval.

Nasadil mi kravatu, posadil a zasyčel do ucha: „Absint není, protože blbá nálada už skončila. Takovým, jako jsi ty, neúspěšným politikům a druhořadým umělcům, takovým už zvoní umíráček.

Blbá nálada byla vodou na váš prolhaný, nedemokratický mlýn.

Ale už jste na suchu, blbá nálada skončila!“

To řka, odhodil mne číšník dobré dva metry od sebe.

Zuřivě jsem se na něj vrhl s židlí v ruce, kterou jsem popadl.

„ Blbá nálada se neskončila. Dej mi absint, ty bídáku!“ křičel jsem u toho.

Ale číšník hravě můj útok odrazil, ještě mi navíc zkroutil ruku za záda.

„Takoví jako jsi ty, nás táhnou na východ. Kdo sponzoruje karlovarský filmový festival? Pivovar, který koupili Číňané, aha!“ zvolal triumfálně číšník a vědom si své převahy nade mnou, „Žádný absint nebude. Už loni jsem vám říkal, že skončila blbá nálada. Ale vy jste mne neposlouchali, dál jste si mleli svou, jak je vám tady těžko na duši, chlastali jste absint.

Vaše chyba!

Blbá nálada skončila a události letošního roku to potvrzují.

Ekonomika šlape, i když se hospodářský růst trochu zpomalil.

Ale k čemu by nám byl hospodářský růst, kdyby se nepromítal do životní úrovně?

Chtěli byste, aby bylo hůř, ale já jsem rád, že mi vzrostla průměrná mzda o tisíc korun!

I důchody se valorizovat budou, zdroje jsou!“

Suverenita s jakou pingl pronášel, navíc zpatra, svoje slova, mne zcela deklasovala. Schlípl jsem, uznal svoji podřízenost vůči němu, obyčejnému člověku.

„Potřebují se napít. Tak jsem si přál, aby se blbá nálada prohlubovala, až jsem ji sám uvěřil. Prosím, dejte mi napít,“ zaškemral jsem.

Číšník mne pustil.

„Absint není. Jenom slivovice,“ řekl rezolutně.

„Tak mi dejte slivovici. Velkou,“ objal jsem jeho nohy.

„Jak je ctěné přání,“ uklonil se číšník, vyprostil nohy z mého objetí a odběhl pro slivovici.

Zvedl jsem se ze země a sedl si na židli.

„Tvoje slivovice,“ řekl číšník a podal mi velkou slivovici.

Obrátil jsem ji do sebe a opravdu jsem byl najednou rád, že se zvedla průměrná mzda o tisíc korun!

Po čtvrté slivovici jsem už vyřvával, že Hermann musí skončit ve vládě, a že demokracie není monolog, ale dialog!

Když klavírista začal hrát preludovat na motivy ,Different Trains‘ od Reicha (jasná narážka na Bradyho), přišel jsem k němu a dal mu sám od sebe přes hubu za to, že nehraje Kalinku.

Jak jsem se dostal domů, nevím.

Ale když jsem se dnes probudil, blbá nálada byla tatam. Dokonce jsem si otevřel Parlamentní listy a sám se podivil, kolik je tam pozitivních zpráv, a ve Vlasteneckých novinách taky.

„To ta slivovice! Ta mě vyléčila! Absint už nevezmu do huby, co budu živ! Už budu pít jen slivovici!“ slíbil jsem si svatosvatě a svůj slib dosud neporušil.