Už je to 74 roků, co to Rusové v Den vítězství nandávají Západu ve svaté válce

To je hrozné, jak to letí! Ale nedá se nic dělat, je třeba si pořád připomínat, aby někoho, a určitě se někdo takový najde, nenapadlo tvrdit, že Rusové jsou ti zlí a my ti hodní

            Je zase devátý květen, vítězství lásky čas.

            Jsem v Jasné Poljaně, sedím u samovaru a popíjím čaj.

            V jedenáct dopoledne přichází Gogol, táhne z něj vodka.

            „Neměl byste tolik pít, Nikolaji Vasilejeviči,“ říkám mu.

            „Čert to vem, nám mrtvým už to přece jen může být jedno,“ mávne rukou Gogol a furiantsky dodá, „dnes ráno jsme fasovali vodku, je přece den vítězství.

Zapíjeli jsme, že Rusko, stejně jako Kristus, dnes zvítězilo nad světem!

Vy dnes neslavíte, Lve Nikolajeviči?“

„Dejte mi s tím pokoj!

Já si svoje odbojoval na Krymu,“ mávnu rukou.

„Hihi, snad se z vás na stará kolena nestal fašista, Lve Nikolajeviči,“ rozhihňá se Gogol, celý se třese, „nebo jste, nedej bože, nepřestoupil na katolictví!“

„Zlu by se nemělo odporovat násilím!“ připomenu svoji základní tezi.

„To mi něco připomíná,“ přestane se hihňat Gogol a zvážní, „byl tam, když jsme ráno fasovali vodku nějaký Čeremuškin, odněkud z Luhanska, teď ale leží na Olšanech. Ten vám měl, Lve Nikolalejeviči, díru v hlavě jako vrata od stodoly, přísahám.

Pijeme vodku, slavíme vítězství, tváře máme celé červené, provoláváme slávu Stalinovi a taky ovšem vzpomínáme, každý vytáhne nějaký ten příběh z fronty, jak skočil pod tank, nebo jak ucpal vlastním tělem střílnu palebného srubu.

Žvaníme, žvaníme, ale v tom nás všechny Čeremuškin, už notně opilý, umlčí rozhodným gestem.

,To všechno, co tady vykládáme je moc pěkné, soudruzi,‘ řekne a, když nás všechny obkrouží svým pohledem, pokračuje, „bojovali jsme a umírali za vlast hrdinně, to se ví, byla to pro nás náramná čest, kdo by nechtěl taky padnout ve svaté válce?

Jenže nezapomínejme, že přinejmenším u každého praporu se našel nějaký člověk, který sice držel v ruce zbraň, ale který přesto odmítal zabíjet nepřítele. Střílel, střílel, ale tak, aby se netrefil, a když se šlo na bodáky, udělal to vždycky tak šikovně, aby svoje ruky nepotřísnil krví nepřítele.

U nás v četě byl zrovna jeden takový. Jmenoval Naum Savvatejevič Potopajev, nebo tak nějak a byl odněkud ze Sibiře. Jednou stojím vedle něho v zákopu, fašisté zrovna útočí. Střílím jako divý, to se ví, Potopajev taky. Jenže v mém palebném koridoru padají fašisté k zemi jako diví, zasaženi mojí střelbou, kdežto v Potopajevově koridoru se na nás ženou dál.

-Kurva, dej to sem!- vytrhnu mu špagina z ruky, protože mně už došly náboje a začnu kosit hitlerovce.

Abych to zkrátil, útok jsme odrazili, ale z celé čety jsme to přežili jenom my dva.

-Tebe neučili střílet?- uhodím do něj, když je po boji.

-Učili,- řekne.

-Tak proč, proboha, nestřílíš do fašistů, ale pánubohu do oken-‘ ptám se.

-Protože nechci zabíjet,- odpoví s klidem.

-Cože, nechceš zabíjet!-

Vždyť to je válka, kamaráde,- myslel jsem, že mně vomejou.

-Bylo řečeno, nezabiješ. A já se chci vrátit domu, k ženě a dětem,- řekl mi na to.

To mě strašně nasralo.

-Jestli nebudeš střílet fašisty, tak se nebudeš mít kam vrátit, blbče jedna raskolnická!

Copak nevíš, že za Volhou není země?!- chytnu jej za blůzu a třesu s ním.

-Zlu se nesmí odporovat násilím,- odpoví mi na to, ani nehne brvou.

Prostě raskolnický sektářský vymytý mozek ze Sibiře, co vám mám povídat.

A představte si, že jsme tak spolu došli až do Prahy!

On, který nezabil jediného fašistu a já, který měl hruď plnou vyznamenání.

-Jak je to možné?-

To je přece nespravedlivé, že tolik statečných lidí padlo, a on, který střílel celou válku do vzduchu, žije!- pomyslel jsem si a v tom jsem ji koupil od nějakého zapomenutého skopčáka.

Koupil jsem ji přímo do hlavy a padl k nohám Potopajeva, který stál jen metr od mě, a mohl ji koupit stejně tak jako já v poslední hodinu naší svaté války.‘

To vykládal Čeremuškin a já si vzpomněl hned na vás, Lve Nikolajeviči, a tak jsem vlastně proto zašel k vám, jestli se nezlobíte.“

„Co bych se zlobil.

Aspoň mám námět na povídku,“ řeknu a zeptám se, „a vy jste padl kdy?“

„Taky devátého května. Ale už v čtyřicátém druhém,“ odpoví Gogol.

„Při obraně?

V čtyřicátém druhém se přece ještě moc neútočilo,“ zeptám se.

„Ne při obraně ne.

Zastřelili mne vlastní,“ odpoví Gogol.

„Za to že jste Ukrajinec?“ vyzvídám.

„To možná taky.

Ale hlavně za sebepoškozování. Prostřelil jsem si nohu, ale zapomněl jsem si dát před hlaveň nějakou destičku, abych neměl ránu opálenou. Doktoři hned věděli, která bije a tak mě zastřelili,“ vysvětli mi Gogol.

„Kdyby se všichni zachovali jako vy, tak tady dneska nesedíme,“ připomenu Gogolovi.

„Od vás to zrovna tak sedí, Lve Nikolajeviči, hehe,“ uchechtne se Gogol a zvolá, „hrome, já bych pil!

Ale ne čaj, vodku!

Vodku na zdraví, na vítězství!“

Zavolám služebnictvo a nechávám Gogola vyvést z domu, nebrání se, chápe celou situaci, i když je opilý, přece je to jen pořád inteligent.

Když ho vyvedou, hned na něj zapomenu, a pustím se do psaní.

Ale večer si na něj zase vzpomenu.

„Ten Gogol, to je ale výlupek!

Napřed se upil, a pak ho zase zastřelili kvůliva sebepoškozování a navíc je Ukrajinec. Tady je pěkně vidět, že to s Ukrajinou nemůže nikdy dopadnout dobře,“ říkám ženě, ale Sofia Andrejeva už spí, chrápe na celé kolo.

Hrabě Lev Nikolajevič Tolstoj, ruský dopisovatel Breitbar News, Jasná Poljana