Útočit na křesťanství je teď v náramné módě

A tak na něho útočím. Tu máš, tu máš, bože! Co sis navařil, to si taky hezky zbašti! Najde se někdo, kdo tě, bože, bude bránit, protože uvěřil ve svou spásu?  

            Kdybych, dejme tomu, kouřil opium, denně, řekněme, aspoň dvě zcela plné dýmky (je-li to ovšem vůbec možné!), dal by se můj nynější stav pochopit, dal by se docela logicky vysvětlit odkazem na účinek, jenž má opium na lidskou mysl.

            Ale já opium nekouřím, nekouřím ani jednu dýmku denně, natož pak dvě!

            Nedávno mě však napadlo: „Byl-li bych kuřákem opia a zjevil by se mi v onom stavu, který je navozen požitím opia, Ježíš Kristus, Náš Pán, byla by to skutečnost, nebo jen halucinace?“

            Jsem totiž hluboce věřící člověk. To znamená, že věřím všemu, co mi církev, Kristovo tělo, předkládá k uvěření. Věřím, že Ježíš Kristus, Náš Pán vstal z mrtvých, věřím tomu, že já budu spasen, věřím tomu, že se jednou ocitnu ve stavu věčné blaženosti, právě proto, že v to hluboce věřím.

            Věřím v to tak hluboce, že už v to vlastně ani nevěřím.

            Věřit, to znamená stále v koutku duše pochybovat, připouštět nemožnost toho všeho. Věřit, to znamená být jednou nohou nikoliv v nebi, ale v pekle, protože tam, kde jsou pochyby, byť sebemenší, tam je i Ďábel. Ano, víra to je ve skutečnosti živná půda Ďábla, to je voda na jeho mlýn, který mele tisíckrát rychleji než mlýny boží!

            Proto v to všechno už nevěřím.

            Nevěřím v to, protože vím, že je to pravda.

            Vím, že budu spasen, protože Ježíš Kristus vstal z mrtvých a já vím, že z mrtvých vstal.

            Vím, že vstal z mrtvých, protože vím, že kdybych já byl Ježíšem Kristem, taky bych vstal z mrtvých.

Vstal bych, protože bych jako boží syn (a já vím, že bych jako Ježíš Kristus byl boží syn) z mrtvých vstát musel, neměl bych jinou možnost, natož svobodnou volbu. Vím, že bych vstal z mrtvých a tak spasil všechny ty, kteří budou vědět, že jsem vstal z mrtvých a nechali si svou spásu, samozřejmě, zpečetit křtem, kdy jim kněz vychrstl za krk svěcenou vodu a bylo to.

            Proto mne napadla ta otázka, zdali by byl Ježíš Kristus, který by se mi zjevil po požití opia (a ta možnost toho tady je, neboť kuřákům opia, jak jsem četl, se zjevuje všelicos!) skutečný, či nikoliv.

            Jádrem této otázky, jak možná již tušíte, je to, zda může být Ježíš Kristus i jen pouhou halucinací, třebaže vím, že existuje a třebaže vím, co všechno udělal pro člověka a jaký má pro něj význam.

            Ježíš Kristus je, celkem vzato, absolutní skutečnost. Jako člověk, který ví, že Ježíš Kristus existuje, nemůžu připustit ani nic jiného, a tedy by musel být skutečný i v tom případě, že by se mi zjevil po požití opia.

            Ale pokud bych připustil, a já to připustit musím, že Ježíš Kristus, jenž by se mi zjevoval jako náruživému kuřáku opia, je skutečný, protože Ježíš Kristus nemůže být přece jen pouhou halucinací, pak bych se musel ptát, proč se mi Ježíš Kristus nezjevuje ve chvílích, kdy je moje mysl střízlivá (nebyl by to pro něj přece sebemenší problém!), ale jen tehdy, když je zjitřena požitím opia?

            Jistě, dalo by se namítnout, že onen Ježíš Kristus, jenž se mi zjevuje v opiovém opojení, není skutečný Ježíš Kristus, ale jen přízrak někoho, kdo se jen Ježíši Kristu, byť nápadně podobá, koho jsem si jen s Ježíšem Kristem ztotožnil ve stavu opojení, to jest ve stavu, kdy moje vnímání není v souladu se skutečností.

            Ano, to se dá namítnout, ale není tato námitka ve skutečnosti ekrazitem v základech církve a de facto i veškeré křesťanské víry?

            Touto námitkou totiž přiznáváme, že ve skutečnosti nevíme, jak Ježíš Kristus vypadá.

            „Viděl jsi Ježíše Krista, ale Ježíš Kristus to nemůže být, protože jsi byl zhulený opiem,“ zněl by rezultát.

            Ale kdo to tedy byl?

            Koho jsem viděl ve svém opojení, já hluboce věřící člověk, proč jsem tento přízrak ztotožnil právě s Ježíšem Kristem, a s nikým jiným?

            Protože měl vousy, protože byl oblečen ve skvostném rouchu, protože mu kol hlavy světélkovala svatozář, proto jsem si tento přízrak ztotožnil s Ježíšem Kristem, proto, že jsem cítil, že tento přízrak Ježíšem Kristem skutečně je!

            Ale co bych dělal, kdyby se mi, třeba i ve stavu nanejvýš střízlivém, zjevilo deset takových Ježíšů Kristů hezky vedle sebe, jak bych mezi těmi deseti (ale vždyť by jich klidně mohl být i milión!) poznal toho jediného a pravého skutečného Ježíše Krista, měli-li by všichni tito Ježíšové na svém těle stejně hrůzné rány a činili-li by všichni stejná znamení na důkaz toho, že jsou božími syny?

            Tím vším chci říct, že není pro Ďábla, rozeného Antikrista (a starou kurvu, jak zpívá Karásek), nic lehčího, než se vydávat za Ježíše Krista. Ano, je docela možné, že všech těch křížů, před kterými si klekáme neshlíží na nás Spasitel, ale jeho pravý opak...

            Tato úvaha je ovšem jen vedlejším produktem onoho podivuhodného stavu, ve kterém se nyní, ač nekuřákem opia, nalézám, a o kterém jsem chtěl především mluvit.

            Jak už víte, jsem vědoucí člověk, vím, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, vím, že bůh existuje.

            A to je právě kámen úrazu, tato zřejmá a zjevná existence boha, která nejde nijak popřít. Trýzní a pronásleduje mne totiž utkvělá myšlenka, že existuje-li bůh, pak nemohu existovat já.

            „Je-li bůh tím kým je, totiž bohem, pak všechno celý svět, všechen kosmos, i to, co je za tímto kosmem, musí existovat jen jako boží vůle a představa!“ nedá a nedá mi pokoje myšlenka, že jsem toliko boží představa.

            Bůh je determinován svým solipsismem, bůh musí být, z podstaty věci, radikálním solipsistou.

            A vím-li, že bůh existuje, pak musím vědět, že já existuji jen jako boží představa.

            Jinými slovy: „Existuje-li bůh, pak je vše dovoleno, protože vše je jen produktem boží vůle, i to největší zlo a ten nejtěžší a nejsmrtelnější hřích je toliko boží představou, a proto na nich nemůže být nic špatného, protože i ony, jako to největší dobro a ty nejzáslužnější skutky vyvěrají ze samotného boha.

            Je-li vše dovoleno, pak je lhostejné, je-li člověk křesťanem, potažmo muslimem či židem, je lhostejné, je-li čímkoliv, protože boží vůle je i vůle absolutní, vše v sobě obsahující a proto ani není třeba v boha věřit, jsme-li za všech okolností jeho představou, protože naše víra nemůže mít na nic vliv, ve skutečnosti nijak neexistujeme, existuje jen bůh, respektive jeho já.

            A je-li to tak, přičemž to ani jinak být nemůže, není nám třeba ani žádného Krista, ani žádné církve, ani žádného náboženství, protože naše existence, to jest existence boží představy, není odvislá od tohoto harampádí, ale toliko od samotného boha. Vždyť v příštím okamžiku, který nám ovšem může připadat jako celá věčnost, si bůh už může představovat docela něco jiného!“

            Nekouřím opium a přece mne už několik hodin pronásleduje tato myšlenka, jež je v tak příkrém rozporu s učením církve svaté!

            Jsem snad blázen, když ne kacíř?

            Ale tu možnost si připouštím až jako úplně poslední, třebaže snad jen z jakési své ješitnosti, byť blahoslavení budou chudí duchem.

            Než půjdu za psychiatrem, vyhledám ještě kněze, svěřím se mu se svými myšlenkami, snad mi poskytne duchovní útěchu. Ano, vyhledám nějakého toho Heryána, to bude nejlepší.

            Ale co mi řekne nějaký ten Heryán?

            Řekne mi: „Bůh myslí nejen na bohaté, ale i na chudé, záleží mu na každém člověku.  Se vztahem člověka k Bohu je to jako se vztahem mezi dvěma partnery. Jestliže svého partnera miluji a on miluje mne, můj život je nesen láskou, atd. atd. atd.“

            To už jsem přece slyšel milionkrát, to ve mně neudusí onu myšlenku, naopak, snad ji ještě více rozdmýchá.

            Nebude proto lepší zajít za nějakým ultrakatolíkem a nechat se od něho postrašit peklem a věčným zatracením?

            Je přeci známo, že strach dokáže hotové divy a zázraky!

            Ale nebudu se smát, když mě Semín bude strašit peklem za to, že mi celé křesťanství připadá směšné, protože bůh existuje?

            Jistě se budu smát!

            Snad mi opravdu nezbývá, než se svěřit do péče psychiatra, nebo rovnou hladově sáhnout po opiu, nacpat si jím dýmku, vzít zápalku, škrtnout jí a zvolat: „Budiž světlo!“