Upálení Jana Husa je katolickým barbarstvím

Tyhlety dva státné svátky nejsou vůbec špatná věc. Díky nim si lépe a intenzivněji uvědomíme své židovsko-křesťanské kořeny, díky nim víme, kdo jsme a kam kráčíme napříč dějinami

            Musím přiznat, že jsou chvíle, kdy mi boží království připomíná spíše kárný tábor než cokoliv jiného. Blaženost, která mnou prostupuje je natolik intenzivní a spalující, že lze si ji snadno splést s plamenem halogenové svářečky.

            Jako by nějaký svářeč svařoval rozchlípené švy mé duše.

            „Já už to nevydržím! Já už nevydržím! Dopřej mi, bože, aspoň trochu utrpení, jinak se zblázním!“ úpím občas, ovšem trochu paradoxně, neboť nemění se v té chvíli ona věčná blaženost právě v největší možné utrpení, po kterém, trochu pokrytecky, volám?

            Nu, přiznávám se k tomu, že v takovýchto okamžicích toužím po tom, abych stál na hranici, kterou právě kdosi zapálil ostře ohraničenou pochodní, neboť ony pozemské plameny přijdou mi jako docela osvěžující koupel.

            Ale bůh moji prosbu nikdy nevyslyší. Dál mne bez přestání zalévá věčnou blažeností, nešetří jí ani trochu, milosrdný až běda, milosrdný až na půdu. Není divu, že perspektiva věčnosti jeví se mi za těchto okolností jako dokonalé peklo, jako bych byl zatracen já a ne ti, co byli zatraceni skutečně, vyjmuti jednu provždy z Knihy života...

            Dnes za mnou přišel kardinál B., ale proč říkám dnes, když tady není nic jiného než jen dnes?

            Asi z nějaké setrvačnost, ale to je jedno.

            Dnes tedy za mnou přišel kardinál B. Na to, že je to kardinál, je to docela slušný člověk, jsou tady mnohem větší svině. Jeho duše byla od samé blaženosti rozleptána takřka k nepoznání.

            „Jste to vy, Vaše Eminence?“ zvolal jsem, spatřiv jej.

            „Jsem to já,“ přikývla jeho duše, dodávajíc, „ach ta věčná blaženost, člověka to semele, ani neví jak!“

            „Máme, co si zasloužíme. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ přikývl jsem, neubrániv se přitom jisté rozšafnosti.

            „Co bůh činí, dobře činí!“ přikývla kardinálova duše a, rozhlédnuvší se pečlivě kolem, o poznání tišeji dodala, „tak nám upálili Husa. V Kostnici, prý hned na břehu Bodamského jezera.“

            „Však už bylo na čase. Ty jeho bludy byly otravné jako mouchy. Necháte na chvilku někde nezakrytý kus pečínky, protože si potřebujete odskočit odsloužit mši svatou, a když se vrátíte, tak zjistíte, že vám ty svině mezitím stihly naklást do pečínky svá odporná vajíčka,“ přivítal jsem upálení Jana Husa.

            „Nu, snad to byl bludař. Ale nemuseli ho snad rovnou upalovat, snad by ho stačilo posadit jen elektrické křeslo. Víte, co myslím,“ řekla kardinálova duše.

            „Vím, co myslíte. Posadit ho na elektrické křeslo a pustit do něj šťávu,“ odpověděl jsem.

            „Ano, to myslím,“ přikývla kardinálova duše a dodala, „jo, a jeho popel hodili do Rýna.“

            „Dobře mu tak, bludařovi! Ještě aby s ním, s tím popelem, běželi do Dunaje!“ výskl jsem radostně.

            Kardinálova duše se neklidně zavrtěla.

            Bylo vidět, že chce něco říct, ale nenachází k tomu odvahu.

            Ale nakonec z ní přece jen vylezlo: „Já, myslím, mohlo se to přece vyřešit důstojněji. Aspoň s tím popelem, když už jsme ho upálili.“

            „To jste celý, vy, Vaše Eminence!

Pro samou křesťanskou lásku byste byl schopen rozdat všechen církevní majetek, skončit jako žebrák, úplně na mizině, jen proto, aby vás hřálo vědomí lásky k bližnímu!

Snad byste nechtěl dát tomu bludaři rozhřešení, nebo snad byste mu nechtěl dát dokonce i požehnání, aby si mohl dál nerušeně hlásat ty svoje bludy?!“ zvolal jsem dopáleně.

„Já jen, přece jen to byl taky člověk. Když už musel být upálen, tak aspoň popel se mohl rodině poslat,“ zablekotala kardinálova duše.

„Hovno člověk! Bludař to byl! Nebezpečný jako vlk v ovčinci, šelma 666!“ upozornil jsem kardinálovu duši a varoval ji, „Vaše Eminence, zahráváte si s ohněm.

Nezapomínejte, že trest upálení je trestem především metafyzickým.

Vám, který jste pohřben na tak čestném místě, v samotné blízkosti toho, na kom Kristus Pán postavil svoji církev, snad nemusím připomínat, že člověk je, po druhém příchodu Krista Pána na svět, vzkříšen právě v tom těle, v kterém zemřel a v žádném jiném.

Snad byste nechtěl, aby ten bludař taky vstal z mrtvých a zase hlásal ty svoje bludy.

Je správné, že byl upálen, a že jeho popel byl vysypán do Rýna.

Kde není žádné tělo, tam nemůže být, podle nauky víry, ani žádné zmrtvýchvstání.

Neříkejte mi, Vaše Eminence, že jste nečetl církevní dokument  ,Ad resurgendum cum Christo‘ vydaný Kongregací pro nauku víry léta Páně 2016.

Tam je jasně řečeno, že popel zesnulých není majetkem rodiny, že jeho uchování v soukromých obydlích je takřka nepřípustné, vlastně se může uchovávat jen na posvátných místech. Rovněž je zakázáno, aby se zabránilo jakémukoliv nedorozumění panteistického, naturalistického, či, nedej bože, nihilistického charakteru, rozptylovat popel ve vzduchu, ve vodě nebo jen tak na zemi.

To je ovšem logické, podle nauky víry bůh nestvoří zmrtvýchvstalá těla z ničeho, stvoří je z těch těl, která leží  v hrobě, a tedy nemůže ani Hus, je-li takto spolehlivě rozprášen, vstát z mrtvých.

A o to šlo, muselo jít. Zabránit tomu bludaři, aby vstal z mrtvých, což se i podařilo.“

            V očích kardinálovy duše se však mihlo cosi vzpurného.

            „A co když se mýlí?“ řekla.

            „Samozřejmě, že se mýlí! Vždyť je to bludař!“ zvolal jsem.

            „Nemyslím Husa,“ řekla kardinálova duše.

            „Koho myslíte, Vaše Eminence?“ nechápal jsem.

            „Myslím církev. Co když se mýlí církev?“ řekla kardinálova duše.

            „Cože? Církev? Jak můžete říct něco takového? Jak můžete říct něco takového zrovna vy, Vaše Eminence!!!“ třeštil jsem na kardinálovu duši.

            Ta spustila jako dobře namazaný a Ďáblem neméně dobře placený kolovrátek: „Církev tvrdí a učí, že při zmrtvýchvstání nemůžu být naše tělo stvořeno bohem z ničeho, a proto ten, kdo je zpopelněn a rozptýlen, jako třeba Hus, nevstane z mrtvých, protože nebude mít v čem vstát z mrtvých.

            Ale nemýlí se v tomto církev?

            Z čeho stvořil bůh tento svět, když ne z ničeho?

            Kdyby jej stvořil z něčeho, tak by to znamenalo, že zde muselo být něco i před bohem, nebo přinejmenším, muselo být zde něco, ona stavební matérie, v okamžiku, kdy bůh pojal myšlenku, že stvoří tento svět.

            Náš svět by pak musel být jen jinou formou, toho, co bylo před jeho stvořením, to jest, nebyl by v pravém slova smyslu stvořen, ale jen vymodelován z této základní stavební matérie.

            Stvořil-li však bůh tento svět z ničeho, jak nás učí písmo svaté hned ve svých prvních odstavcích, jak by pak nemohl všemohoucí bůh stvořit i naše těla z ničeho při našem zmrtvýchvstání?

            V tomto ohledu není onen církevní dokument ničím jiným než herezí, protože popírá jak písmo svaté, tak i všemohoucnost boha.“

            „Proboha, Vaše Eminence, vzpamatujte se! To nesmíte! Aspoň ne tady v božím království!“ upozornil jsem kardinálovu duši.

            Ale ta si nedala říct.

            Dál šířila čiré Zlo, jež je protikladem Pravdy: „Církev se mýlí i v dalším ohledu.

            Totiž přestane existovat naše tělo v očích boha, jestliže, jsme upáleni a náš popel je vysypán do Rýna?

            Pouhým tímto mechanickým aktem nemůže být naše tělo v očích boha, jenž jej stvořil, nijak zničeno.

            A zničen není ani materiál, z něhož je vystavěno, protože hmota nevzniká, ani nezaniká, leda snad jen z vůle boha, ale ne vůle lidské, tedy ani ne z vůle církve.

            Byl-li Hus vysypán do Rýna, je na tom, z pohledu metafyzického, stejně jako já, který jsem pohřben hezky v suchu ve svatopetrské katedrále, kteréžto pocty se žádnému jinému Čechovi nedostalo.

            Já si spokojeně hovím v rakvi, kdežto Husův popel je teď kdoví kde. Přesto však z pohledu boha nemůže být mezi námi žádný rozdíl. Husovo tělo je jen trochu víc rozptýleno v prostoru, ale co je pro boha takovýto prostor?

            Jistě, Hus nemá hrob, proto doslova nevstane hrobu, jak učí církev. Ale copak je pro boha nemožné, sebrat všechny částečky Husova popela, ať jsou, kde jsou a stvořit z nich, jak už jej předtím jednou stvořil, zmrtvýchvstalé tělo Mistra Jana Husa, jež bude k nerozeznání od téhož těla, které bylo upáleno v Kostnici?

            Na břehu Bodamského jezera?“

            Nevěřil jsem svým uším.

            Chvíli jsem, jako omráčen písmem svatým se zlatou ořízkou, hleděl nevěřícně na duši kardinála a bezmocně lapal po věčném dechu.

            „Vy jste se dočista zbláznila, Vaše Eminence! Opravdu chcete, aby bludař Hus vstal z mrtvých?!“ zmohl jsem se konečně na výkřik.

            Nu, nemýlil jsem se.

            Hned jak jsem to vykřikl, objevili se dva archandělé se sítí.

            „Tady je!“ vykřikli a hodili na duši kardinálovu síť.

            „Zbláznil se. Z přemíry blaženosti se zbláznil. Každý to neunese. Na Cyrila a Metoděj jsme ho už museli internovat. Ale dnes, na Jana Husa nám utekl. Nechal se upálit a pak se jako popel rozptýlil,“ vysvětlili mi archandělé, ubezpečujíce mne, „nic z toho, co vám tady vykládal, není samozřejmě Pravda!“

            „Já jsem tomu neuvěřil ani na jednu jedinou sekundu věčnosti!“ ubezpečil jsem archanděly.

            „To je dobře, že jste tomu neuvěřil,“ pochválili mne archandělé a vznesli se do výše i s nebohou duší kardinála B., jež se třepala v síti, načež byl brzy na to zrušen i její facebookový účet.

            Nu, člověk si tady občas připadá jako v kárném táboře. Ale přesto nesmí ani chvilku zapomínat, že je v božím království a to, co se někdy zdá být takřka nesnesitelným, není utrpení, ale naopak, je to věčná blaženost.

            Příklad duše kardinála B. ovšem ukazuje, že ne všichni jsou na boží milosrdnost stavěni, že neunesou veškerou její tíhu.

            V takových, jistě politováníhodných případech, je však nutné, více než kdy jindy, dát za absolutní pravdu bohu, jeho nekonečné moudrosti, která nás učí: „Není člověk, není problém!“