Unisex toalety jsou Božím záměrem

Podstatné jméno bůh, a od něj odvozená adjektiva, píšu zpravidla s malým písmenem. V nadpisu toho článku jsem však udělal malou, myslím však, že i sympatickou výjimku

            Od oněch prvních tří minut, kdy stvořil tento absolutně dokonalý svět, neměl bůh vlastně nic pořádného na práci. Všechno odsýpalo přesně podle božího plánu (a jak by taky nemohlo!?) a tak se bůh, popravdě řečeno, na nebeském trůnu trochu nudil.

Zplodil sice Syna, to ano. Ale i tento Syn byl přítomen v jeho mysli přinejmenším od chvíle, kdy řekl, aby bylo světlo. A pak, jakápak je to zábava, když někoho počínáte z Ducha svatého?

To je stejné, jako když je někdo počat in vitro, ve zkumavce, to vyjde úplně na stejno, oplozené vajíčko se vloží do dělohy, a to je, prosím pěkně, všechno, hehe!

Bůh tuto vskutku boží nudu snášel statečně. Ale poslední dobou, po tom, co se stal papežem František I., už toho bylo přece jen příliš. Takovou nudu by nevydržel ani kůň (tisíckrát nic umoří i koně!) natož samotný bůh.

„Já už to nevydržím. Musím něco dělat! Něco, jedno co!“ zvolal tak jednoho okamžiku Otec.

„Dělej, táto, jak rozumíš. Mně je všechno jedno. Já už mám všechno, co jsem ti vstal z mrtvých, na háku,“ odpověděl mu Syn.

„Mě do svých rodinných záležitostí netahejte, já jsem Duch,“ upozornil Duch svatý.

„Půjdu se podívat mezi lidi, navštívím jejich svět. Jinak se tady samou nudou zblázním,“ řekl Otec.

„Dělej, jak rozumíš, táto. Měl bych tam taky už konečně jít. Ale moc se mi tam nechce. Co jsem ti vstal z mrtvých, je mi všechno putna,“ odpověděl Syn.

„Mě do toho netahejte. Já s vámi nemám nic společného. Já jsem Duch!“ ohradil se Duch svatý.

„Tak já jdu. Hlídej nebeský trůn, ať mi ho katolická církev neukradne v restitucích,“ řekl Otec Synovi a zvedl se ze svého trůnu.

„Sednu si na něj, táto. Jestli ti ho katolická církev ukradne v restitucích, tak ti ho ukradnou i se mnou. Co jsem vstal z mrtvých, mám všechno u prdele, amen!“ pravil Syn.

„Jděte do prdele s tím svým panbíčkářstvím! Já jsem Duch svatý!“ vykřikl Duch svatý.

Ale to už bůh, alias Otec, sestoupil do našeho světa.

„Je to dobré, aspoň tady není nuda, jako tam u nás,“ řekl si bůh, když viděl, že se na světě nic nezměnilo, že se lidí pořád mlátí navzájem, že mezinárodní napětí utěšeně roste, mír na blízkém východě je v nedohlednu a uprchlické krize nejsou k zastavení .

A tak bůh putoval světem, užíval si chaosu, nenávisti mezi lidmi, obžerství i smilstva, zlodějen, i podvodů. Byla to pro něj příjemná změna, každou neděli si zašel na mši svatou, při které ho museli vždy z kostela vyhodit, protože se řehonil na celé kolo.

Tak jednoho dne doputoval do Sodomy.

Už když do tohoto města vešel, padla na něho strašlivá tíseň, neboť Sodoma bylo to nejzbožnější město na celém světě. Všichni se tu jen modlili, studovali Písmo svaté, u každé manželské soulože byl přítomen kněz, který kopulujícímu páru žehnal a kropil jej svěcenou vodou.

Boha ze samé té nepředstírané zbožnosti rozbolelo břicho, jedním slovem, dostal parádní sračku. Rozběhl se proto k nejbližším veřejným záchodkům. Byla to věrná kopie blobu, který se měl kdysi v jednom hříšném městě plném prostitutek, zlodějů a tlustých kardinálů, stát národní knihovnou (ale z nejrůznějších důvodů nestal).

Bůh proletěl recepcí veřejných záchodků, aniž by zaplatil kartou, či přes mobil, hbitě přeskočil turnikety a hnal se dál.

„A co platit? To by se pak moh´ každej vysrat na úkor střední třídy, a nezaplatit!“ zařvala na něj okamžitě tlustá hajzlbába.

„Co je císařovo, císaři, co je božího, bohu!“ křikl na ni bůh a v tom se zarazil, nevěřícně hledě před sebe na orientační tabule, kde u šipky ukazující napravo bylo napsáno „Muži“ a u šipky vlevo napsáno „Ženy“.

„Kua, kam teď? Na chlapy, nebo na ženské?“ zvolal bezradně všemohoucí bůh, a i ten malý okamžik stačil, aby se bůh posral ze zbožnosti obyvatel Sodomy.

I rozhněval se posraný bůh na nejvyšší možnou míru, protože to se mu ještě nikdy nestalo.

Ale to už k němu doběhla hajzlbába, celá rudá a přetáhla ho smetákem: „Taky ty budeš brát boží jméno nadarmo, darebáku!

Kdo jsi?

Bůh?

Aha!?“

A rozhněvaný bůh vykřikl: „Jsem bůh! Jak to, že tady nemáte unisex toalety?

Copak jsem nestvořil člověka jako muže a ženu k obrazu svému?

Je-li člověk mužem i ženou, pak musím být i já bůh, mužem i ženou, nemohu být jen mužem, či jen ženou.

To nečtete Písmo svaté, kua?

Teď jsem se, kua, kvůli tomu posral!

Až se to dozví Duch svatý, ten bude radostí bez sebe!“

Hajzlbába oněměla hrůzou, ale pak přece jen ze sebe dostala: „Odpusť nám, milosrdný bože! Měli jsme tady unisex toalety, ale pak se odněkud vynořily neomarxistické neziskovky a začaly hlásat, že to odporuje zdravému rozumu, aby byl člověk mužem i ženou, jen proto, že byl údajně stvořen k obrazu božímu. Ta jejich propaganda hlásala, že vzkříšení není reinkarnace do jakéhokoliv jiného těla, ani znovustvoření ex nihilo. Tvrdila, ta jejich propaganda, že v poslední den, po druhém příchodu Krista, bude vzkříšeno právě to a jenom to tělo, ve kterém žijeme a umíráme, a to i s pohlavními orgány. Proto i v božím království, v životě věčném, bude každý člověk buď mužem, nebo ženou, protože pohlaví je determinováno tělesně, nikoliv duchovně, a že tedy i v božím království musí být oddělené hajzly!

Tak nám vymývaly mozek, ty neziskovky, dojily stát, braly peníze z norských fondů, až se nakonec unisex toalety zrušily, abychom nebyli za xenofoby.

Ó, Otče náš, posvěť se jméno tvé, smiluj se nad námi, odpusť nám oddělené toalety, vždyť není na světě zbožnější město než Sodoma!“

„Kua, co je to nesmysl?

V mém království je jenom jedna velká společná latrína pro všechny!“ neutichl však boží hněv, kypěl dál, „jsem stvořitel. Tvořím slovem. Připravuji vše, aby člověk mohl radostně a plně žít. Z pouhé lásky, a ničeho jiného, to zdůrazňuji, jsem vdechl člověku život a povolal jsem jej k obecenství se mnou. Zabránil jsem neposlušným jíst ze stromu života, a tak zachránil člověka před naprostou zkázou.

A když přijdu na svět, tak se nemám ani kde vysrat!

Můžu prominout hodně, ale nemůžu prominout své ponížení.

Bůh, který se posral, je jen k smíchu, nebo, co hůř, k politování.

Zničím toto podvrácené město, kde nemají unisex toalety, aby jejich jediný bůh, jenž je mužem i ženou, mohl vykonat svou potřebu!“

A jak bůh, řekl, tak i udělal. Zničil v jediném okamžiku celou Sodomu, vymazal ji z povrchu zemského.

Z celé Sodomy zachránil se jen jediný člověk, nějaký Lot. Dopouštěl se tajně incestu, obcoval se svými dcerami, jediný z toho zbožného města Sodomy, od chvíle, kdy tyto pohlavně dospěly. Proto s ním byla boží shovívavost, proto jej bůh vyvedl i s dcerami z města a jeho manželku proměnil v solný sloup.

Když byl Lot v bezpečí, začal bůh chrlit na Sodomu síru a oheň, jako by nebyl ani bůh, ale samotný Satanáš, jenže od boha, z nebe to bylo. Tak zničil Sodomu kvůli unisex toaletám, a pro jistotu i celý okres, zničil všechny obyvatele toho okresu, i všechno co rostlo na polích.

Bůh viděl, že všechno, co učinil, je dobré, a tak jeho hněv přece jen polevil. Ale posraný už nemohl chodit po světě, a tak se vrátil zpátky do svého království.

„Tak co, táto, jak, bylo ve světě?“ zeptal se ho po návratu Syn.

„Dobře bylo. Jenom jsem se posral, protože v jednom městě, které už neexistuje, neměli unisex toalety,“ odpověděl Otec.

„Všechno zlé je pro něco dobré, táto. Vezmi si třeba mě. Co jsem ti vstal z mrtvých, tak na všechno seru,“ řekl Syn.

„Zjevenou pravdu díš. A neukradl tě nikdo i s mým trůnem, když jsem byl pryč?“ chtěl vědět Otec.

„Ukradl, táto. Katolíci, kdo jiný. Ale komunisti jim ten trůn i se mnou vzali a vrátili ti ho zpátky. Nechal jsem je, komunisty, za odměnu nést můj kříž,“ odpověděl Syn.

„Dobře jsi udělal, Je vidět, že jsi moje krev,“ pohladil Otec svého Syna po hlavě.

„Proboha svatého, nemůžete už na chvilku držet zobák? Jak tady můžu meditovat, v takovém kraválu? Já nejsem jako vy, já jsem Duch, do prdele!“ vykřikl Duch svatý a boží království se po těch slovech opět ponořilo do ticha.