Umrznutí je nejkrásnější smrt

Jsou ti, kteří nyní umrzli, skutečně obětí krutých mrazů. Jsou tyto mrazy kruté? Nejsou náhodou milosrdné?

Mrzlo jako snad nikdy dosud, co umřeli Havel, Klaus, Zeman a jim podobní.

    Ale nikomu se nechtělo domů do tepla, ke kamnům rozpáleným do ruda, polykajícím jednu lopatku uhlí za druhou, ve své nenasytnosti nepohrdajícím ani tučnými bukovými poleny, jež jako nepříčetní rvou do jejich otevřených dvířek až nezdravě ctižádostiví topiči.

    Teplota klesala do magických hlubin, které zdály se být témě  bezednými.

    „Je-li boží království protipólem pekla, pak tam musí být absolutní nula. Teplo, to je energie, hmota, jenže bůh je duch. Uvědomují si to ti, kteří věří, že Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil na nebe?

    Tam, v nebi, kde sedí Syn vedle Otce po jeho pravici a ani se nehne, tam je mráz, o kterém se nám ani nesnilo,“ napadlo mě, když jsem jako mnoho jiných, šel do kopce, táhnoucí za sebou sáňky jistě plné neviditelných, navýsost andělů, již se museli se v tomto mrazu cítit jako hostie ve víně.

    . Vyšed na kopec, zařadil jsem se do fronty sáňkařů. Lidé, rodiče s dětmi, i děti samotné, evidentně bezprizorné a bez dozoru, páry,hetero i homosexuální, i samotáři jako já, omámení mrazem, všichni spouštěli se na sáňkách z kopce dolů, po cestě uježděné div ne jako led, rušivě neposypané ničím, co by sáňky brzdilo v jejich střemhlavém letu.

    „To je zima! Jen ať mrzne celou věčnost!“ libovali si všichni, jako by sílícím mrazem zbaveni všech pozemských starostí, a nejspíše i dědičného hříchu.

    Už na mě měla přijít brzy řada, když mne oslovil ženský hlas: „Můžu se s vámi svézt? Zdá se, že máte na saních ještě jedno volné místo.“

    Trhl jsem sebou, jsa zadumán, jsa kdesi mezi hvězdami, jež divě plápolaly na černém nebi jako skomírající vzpomínka na nejzazší možnou minulost. Žena, která mne oslovila, nemohla být již z tohoto světa. Oblečena byla totiž, navzdory mrazu, v jen lehkém kombiné.

Neměla ani čepici, ani boty, ba dokonce ani rukavice!

Upírala prosebně na mě svůj pohled, chtějíc se svézt z kopce na saních, zažít tu divokou a přitom nad pomyšlení tichou a meditativní jízdu.

„Ano, mám volné místo na saních, moje saně jsou pro dvě osoby,“ odpověděl jsem.

„Taky jsem měla saně pro dvě osoby. Ještě po rodičích. Byli to hodní, i když starší lidé. Počali mě neposkvrněně. Čert ví, jak to dokázali.

Ty saně, to byla jediná, když nepočítám jejich geny, samozřejmě, památka na ně. Jinak mi po nich zbyly jen samé cetky. Jednoho dne zmizeli.Vydali se tam, mezi hvězdy, pořád o tom mluvili.O velikém mrazu, který nás spasí,“ ukázala žena na hvězdy a dodala, „jenže ty saně mi ukradli. Na silvestra, asi nějací uprchlíci, nechala jsem je bez dozoru na balkóně.

Myslela jsem si, že když bydlím v sedmém patře, že mi je nikdo neukradne.

Jak to dopadlo, vidíte sám!

Jestli chcete, klidně si sednu dopředu, abyste mohl řídit.

Jste přece muž.“

„Ano, jsem muž, budu sedět vzadu“ přikývl jsem.

„Můžu tedy jet s vámi?“ zvolala radostně ta téměř obnažená žena.

„Samozřejmě, proč by ne?“ přikývl jsem.

To už jsme byli na řadě.

Žena si hbitě sedla na sáně, přičemž vysvitlo, že má na sobě opravdu jen to kombiné.

Sedl jsem si za ni, chytiv se pevně za zadní oblouky saní.

„Jedeme!“ zavýskla žena.

Párkrát jsme se odrazili nohama a okamžitě nabrali rychlost.

První zatáčka byla levotočivá. Bravurně jsem ji vybral, aniž bych musel příliš brzdit. Následoval delší rovný úsek, na kterém saně dosáhly maximální rychlosti.

Obepínaje svými stehny tělo ženy, cítil jsem, jak se začíná se chvět a vibrovat. V polovině onoho rovného úseku přes veškeré svištění mrazivého vzduchu dolehlo ke mně její sténání.

Žena bezesporu dosáhla orgasmu, začala se mi na saních divoce svíjet. Měl jsem co dělat, abych udržel saně v jízdní dráze. Kvapem se blížila další zatáčka, tentokrát pravotočivá.

Jak jsem ji zvládl, nevím.

Saně staly se již téměř neovladatelnými, neboť ona nebyla, vzhledem ke svému orgasmu, s to dodržovat ani ty nejzákladnější zásady bezpečné jízdy na saních.

Když jsme dojeli dolů, oddechl jsem si.

Ale sotva jsem zabrzdil, žena ze sáněk čiperně vyskočila.

„Svůj orgasmus jsem jen předstírala. Baví mě to, předstírat orgasmus. Příjemně mě z toho mrazí. Jízda na saních mi ve skutečnosti nic nedělá, vůbec mne nevzrušuje.

Nezlobíte se na mne za to?“ řekla, rovnajíc si své kombiné.

Nemohl jsem se na ni zlobit a taky jsem jí to řekl.

„To jsem ráda. Ne všichni muži jsou takoví jako ty. Hned si o sobě myslí kdoví co, když předstírám orgasmus,“ odpověděla mi a přistoupivši ke mně, řekla, „líbíš se mi.

Pojď, půjdeme ke mně domů.

Neboj se. Je tam taky mráz, všechny vodovodní trubky už dávno popraskaly.

Sedni si na sáňky, potáhnu tě. Vždyť nic nevážíš, si lehký jako pírko.“

Sedl jsem si na sáňky a žena mne začala táhnout.

Jeli jsme dlouho, nakonec jsem usnul.

Když jsem se probudil, držela mne již ta žena v náručí a kojila. Všude kolem byl strašlivý mráz. I mléko, které jsem sál, bylo nadobro zmrzlé.

„Chutná ti?“ zeptala se mľ.

„Chutná,“ chtěl jsem odpovědět, taky jsem byl zmrzlý jako to mléko.

Když mrzne, nemělo by se chlastat. Cévy se rozšiřují, životně důležité teplo uniká z těla.Dle všeho jsem zmrzl, už když jsme jeli dolů, není divu...