Ukrajina, ne opravdu nevyhráváme

Například paní Markové z Trikolóry vadí, že Západ uvažuje o mírových jednáních a posílá na Ukrajinu místo tanků konzervy. Ale já si myslím, na rozdíl od paní Markové, že míru nelze dosáhnout zbraněmi, ale pouze jednáním 

            Loudu probudil zvuk, jaký může vydat jen kevlar, když se něco, co je vyrobeno z tohoto podivuhodného materiálu, položí na stůl, který je potažený plastovým ubrusem.

            A vskutku tomu bylo tak

            Ten zvuk opravdu vydalo něco, co bylo zhotoveno z kevlaru. A to něco, to byla přilba, kterou si Jarková právě sundala ze své nádherně blonďaté hlavy.

            Louda byl okamžitě na nohou.

            „Tak ses vrátila?“ zvolal a hleděl na Jarkovou, jako by hleděl na přízrak, „abych se přiznal, já v to už moc nevěřil. Jako, že se vrátíš. Odtamtud se málokdo vrací živý. Říká se, že tam ženou lidi jako na jatka. Všude jsou statisíce min, a oni je tam přesto ženou.

            Bez vzdušné podpory je tam ženou, jako dobytek! Do prdele práce!“

            „Ano, vrátila jsem se,“ přikývla Jarková a začala ze sebe sundávat balistickou vestu.

            Louda pokýval hlavou a pak se zeptal: „Je to tam zlý? Úplně jiný, než se sám vnucuje propaganda, podle které se vedou těžké boje o Užhorod, takže tam nikde nemá jezdit na dovolenou?“

            Jarková konečně ze sebe svékla balistickou vestu, která by jinak, na nějaké vojenské přehlídce, třeba 9. Května, náramně slušela a řekla: „Zdá se, že na Ukrajině nevyhráváme.“

            Louda mávl rukou: „Jak bychom taky mohli vyhrávat, když tam neposíláme žádné zbraně!

            Rajchl, nebo ta ženská z Trikolóry, teď si nevzpomenu, jak se jmenuje, takový čupr šťabajzna to je, sice unisono tvrdí, že tam pořád posíláme zbraně.

            Ale oni nám lžou, žádné zbraně už dávno na Ukrajinu neposíláme.

            Tuhle jsem četl takový článek, moc pěkně napsaný, psalo se v něm, že všechno, co Západ na Ukrajinu poslal, bylo jedenáct tisíc prošlých konzerv.

            A s konzervami se útočná válka opravdu nevede, to vám řekne každá prostitutka, nebo absolventka filosofické fakulty Univerzity Palackého!

            Rusové taky říkají, že na Ukrajině proti nim bojuje Západ. Jo, bojuje, ale prošlými konzervami!

            Proč nám Rajchl a ta ženská z Trikolory lže?

            Konzervy přece nejsou zbraně!

            Ale počkej!

            Vždyť ty jsi zraněná!

            Máš na hlavě krev!“

            Jarková, které opravdu po čele stékala krev, jen mávla rukou.

            „To nic není, to je jen takové škrábnutí, trochu mě to lízlo, když jsem se plazila pro zraněné,“ zašeptala.

            „Škrábnutí? No to je mi pěkné škrábnutí! Vždyť ty máš díru rovnou uprostřed čela!“ vydechl Louda a pokřižoval se, „vždyť ty vypadáš jako ti ukrajinští chlapci, které ruskojazyčný Ukrajinec Zelenskyj žene na jistou smrt, zatímco desetitisíce dalších ruskojazyčných Ukrajinců u nás pobírají sociální dávky a mlátí nám naše cikány!

            Tuhle jsem se o těch Ukrajincích, co mají díru uprostřed čela, bavil s Petříkem. Však ho znáš, Petříka, nosí takový červený svetr. 

        ,Já jsem té válce na Ukrajině moc rád, pane Louda,’ řekl mi a začal mi vysvětlovat proč, „víte, Ukrajinci jsou banderovci. Prostě nacisti. Hajlují a pořádají ohňové pochody. Proto je potřeba, aby všichni vychcípali, prostě, aby tento nacistický ukrajinský vřed byl odstraněn, doslova vyříznutý z těla Slovanstva.

Proto schvaluji, že Západ bojuje do posledního banderovce, největších nepřátel všeho pokrokového lidstva.

Všechny banderovce je potřeba poslat na jistou smrt, pak bude mír.

Kdo chce válku na Ukrajině, ten chce i mír. Rusko dosadilo jako prezidenta Zelenského a ten teď likviduje banderovce hezky zevnitř.

Válka na Ukrajině je i moje válka, protože válka na Ukrajině je válkou každého poctivě smýšlejícího člověka.

A to je cíl Západu.

Výměnou za pomoc při likvidaci Ukrajiny dostane od Ruska levný plyn.

Je to moc dobře vymyšlený.

Ať žije NATO! Smrt fašistům!’

To mi řekl Petřík. Co si o tom myslíš?

Tys tam přece byla, vrátila ses odtud.“

Ale Jarková si už nemyslela nic. Ležela hlavou na plastovém. ubruse, který byl celý ulepený od pomalu schnoucí krve, v níž se už spokojeně čvachtaly velké, kovově lesklé mouchy