Uctí ukrajinský velvyslanec památku československých vojáků zavražděných banderovci?

5. 8. jsme si připomněli smutné výročí. Týká se sice události na území dnešního Slovenska, ale tehdy to bylo Československo a událost se týkala Čechů i Slováků. Banderovští fašisté v roce 1947 vraždili československé vojáky

Každý ví, že paměť je náš anděl strážný.

A věděl to i Jakl, který taky proto pracoval v Institutu Václava Klause jako mozek. A taky věděl, že řetěz msty nelze ukončit odplatou, ale smířením (bohužel na rozdíl od Zelenského a jeho junty podporované USA, která nepodá ruku Rusku ke smíření ani za nic, jak po tom stále naléhavěji volá Václav Klaus a celý jeho Institut).

Proto se taky Jakl narodil v Institutu Václava Klause a proto taky každého pátého dne osmého měsíce roku poprosil tátu Klause, kterému tady neřekl nikdo jinak než Turkmenbaši, aby jim vyprávěl, jako každý rok, jak likvidoval ukrajinské banderovce na Slovensku.

A Turkmenbaši Klaus se nedal přemlouvat víc než pětkrát, aby nakonec spustil, zatímco všichni seděli na bobcích a napjatě poslouchali jeho vyprávění.

„V květnu 1945 jsem se nesmazatelně zapsal do našich dějin jako vedoucí síla Pražského povstání,“ začal Turkmenbaši Klaus své vyprávění a s očima upřenýma do oživlé minulosti, „já to byl, kdo zabránil Němcům, aby mohli odejít přes Prahu do amerického zajetí. Stavěl jsem barikády, ničil německé tanky, likvidoval Vlasovce.

Maršál Koněv, když přijel do mnou osvobozené Prahy, prohlásil: ,Nebýt Klause, nebylo by ani svobodného Československa!'

Můj slovenský tchán, který za války arizoval židovský majetek, mohl být na mě právem hrdý!

Ale tím se jen moje nesmazatelná stopa v českých dějinách teprve začínala, tím to ani náhodou neskončilo. Dva roky po válce ještě nikdo nezapomněl, za co mi vděčí. Aby taky ne, protože ještě nikdy ve své historii nevděčil český národ za tolik jednomu jedinému člověku, totiž mně.

Proto za mnou přišel v roce 1947 komunistický ministr vnitra Nosek se sovětským poradcem Zorinem, koupal jsem se zrovna ve studené vodě.

,Dobrý den, soudruhu chlapečku, potřebujeme s tebou mluvit,' řekl komunistický ministr Nosek a ukázal na Zorina, ,tadyhle soudruh ti to vysvětlí.'

A soudruh Zorin mi to opravdu vysvětlil.

,O co jde? Jde o to, že přes území Československa teď přecházejí bandy banderovců.

Co jsou ti banderovci zač?

Jsou to covidofašisté, levičáci, zkrátka a dobře klimaalarmisté. Berou drogy a chtějí se probít na západ, protože náleží k LGBT komunitě. Je to prostě lidský odpad, který nám usiluje o svobodu. Z Moskvy, od soudruha Stalina, přišel jasný rozkaz, aby byli pochytáni za účelem popravy v Sovětském svazu, neboť se provinili proti jeho lidu.

Jenže bez tebe, chlapečku, to nezvládneme.

Zastavil jsi Němce, zastavíš i banderovce, za války spolupracovali s Němci, podepsali s nimi Deklaraci o přátelství, jezdili na sjezdy AfD a zabíjeli Židy, zrovna tak jako tvůj tchán.

Pomůžeš nám chlapečku pochytat ty levičáky?'

To se ví, že jsem skočil Zorinovi do náruče a poručil mu: ,A teď alou na Slovensku, na banderovce!'

Na Slovensku mě učinili velitelem jednotky, která měla obklíčit banderovce a zlikvidovat je.

,Za války jste pronásledovali partyzány, teď bude pronásledovat banderovce, bandita jako bandita, Ukrajina neexistuje! Za svobodu' zavelel jsem.

Záhy se však ukázalo, že jediným zkušeným vojákem jsem já. Mí muži byli mladí a nezkušení, kdežto banderovci byli hrdlořezové, kteří po léta systematicky terorizovali ruskou menšinu na Donbase. Když nás spatřili, okamžitě spustili palbu. Naše řady zakolísaly, všichni zalehli k zemi.

Ale já ne.

V jedné ruce kulomet, v druhé ruce taky kulomet, ale těžký, v zubech pancéřovku, za každým uchem ruční granát, jsem se se rozběhl k směrem k banderovcům a začal rozsévat v jejich řadách smrt.

Velitel banderovské úderky, která se chtěla prostřílet do Německa, zkušený veterán Volodymyr Ščuhelský, který sloužil za války v Ukrajinských milicích, kdežto můj tchán v Hlinkově gardě, okamžitě poznal, odkud jeho mužům hrozí největší nebezpečí.

,Musíme zlikvidovat toho spratka, jinak půjdeme na chuj!' křičel jako pominutý.

Ale opak byl pravdou!

To já likvidoval banderovce, kteří neměli nejmenší naději.

Tak jsem se nakonec ocitl tváří v tvář banderovskému veliteli.

,Sláva Ukrajině!' zvolal a vrhl se na mě rozevřenou tlamou.

Ale já mu do té tlamy hodil ruční granát zrovna tak, jako potom Havlovi a dalajlamovi.

Bylo dobojováno, banderovská jednotka levičáků byla zlikvidována.

Ta radostná zpráva byla oznámena rovnou do Moskvy, soudruhu Stalinovi.

Soudruh Stalin si tu zprávu vyslechl a pak řekl Berijovi, který byl přítomen: ,Já jsem likvidoval Ukrajince jen hladem, ale po mně přijde někdo větší, a ten bude Ukrajince likvidovat ohněm.'

A ten někdo větší, to jsem já.“

Turkmenbaši Klaus skončil své vypravování a všichni na něho z láskou hleděli jako každý rok, když jim vyprávěl o tom, jak likvidoval na Slovensku levičácké banderovce.

I Jakl na něho hleděl s láskou, jenže v noci se mu tentokrát moc ošklivý sen. Jakl nebyl v tom snu Klausem jako vždy, ale byl banderovcem, který se probíjel přes Československo na západ. Ani za nic si nechtěl připustit, že žádná Ukrajina neexistuje a aby toho nebylo málo, měl na hrudi vytetovaný hákový kříž a znak praporu Azov.

A jak se tak probíjel, přepadli ho na Slovensku českoslovenští vojáci, které tam nahnali sovětští poradci a komunistický ministr vnitra.

Vlastně to nebyli vojáci, ale Klaus, jenže Klaus už ne jako dítě, ale Klaus jako významný myslitel, který v tom snu likvidoval Jaklovy spolubojovníky, až z nich zbyl jediný Jakl.

„Nestřílejte, to jsem já, Jakl!“ volal na Klause.

Ale ten se nedal oklamat!

V rukou Klause se objevil panzerfaust a poslední, co Jakl spatřil, byl oslnivý záblesk, jak se na Klausově hrudi zablyštěla Puškinova cena a v tu chvíli se Jakl probudil.

„Fuj, takový hnus a to jsem vypil večer jen patnáct malejch piv,“ odplivl si Jakl a div se tím hnusem nezalkl.

Ale ráno si už, díky bohu, na nic nepamatoval a tak se s chutí pustil do vzpomínání, jak se za Turkmenbašiho Klause privatizoval ČEZ, vždyť paměť je náš anděl strážný, to ví každé malé dítě.