Ubití hudebníka Sahuly a mlčení o etnické příslušnosti pachatelů

Samozřejmě sluníčka budou křičet své řečičky o rasismu a xenofobii. Ale takto to není. Je to úplně jinak. Jako všechno

                Vrazil jsem si nůž do zad a začal se plazit po ulici.

Zprvu mi to nešlo tak, jak jsem si představoval, totiž, že se budu plazit mnohem rychleji.

„Něco dělám špatně!“ bylo mi jasné, když mne předstihl jakýsi člověk, jenž měl taky nůž v zádech, ale plazil se o poznání rychleji než já.

Byl však naštěstí tak hodný, což nebývá vůbec zvykem, že na mne křikl: „Děláš to špatně! Dělej to jako já!“

Podíval jsem se, jak to dělá.

Dělal to opravdu trochu jinak. Jeho pohyby byly mnohem úspornější a zároveň efektivnější. Jeho tělo se při plazení nevychylovalo ze strany na stranu tolik jako moje. Mnoha dalších podrobností jsem si ovšem všimnout nestačil, protože mi ten člověk brzy zmizel z dohledu.

Zašel, respektive zaplazil se za roh ulice a já ho už vícekráte nespatřil (nutno ovšem podotknout, že ve chvíli, kdy mne míjel, jsem mu neviděl do tváře, rovněž postava plazícího se člověka ztrácí spoustu pro ni jinak charakteristických znaků, jako je například držení těla, nebo taková docela obyčejná chůze, podle níž lze poznat konkrétního člověka třeba i na dálku sto metrů či ze záznamu bezpečnostní videokamery).

Ale i to málo, protože ve skutečnosti toho muselo být jistě mnohem víc, mi stačilo, abych své plazení přece jen vylepšil. Pokrok, jenž jsem tak učinil, mne velmi potěšil. Přidal jsem do kroku, respektive do plazení a cesta, byť neměla žádný konkrétní cíl a tedy byla sama nejspíše cílem, ubíhala mi mnohem veseleji.

V oné, tak pochopitelné euforii, neboť se mi do krve vyplavilo příliš endofirnů, jsem trochu přecenil své síly.

Přece jsem s tím začal docela před nedávnem a moje trénovanost nebyla na takové úrovni, aby mne nedostihla slabost vlastního organismu, všech těch buněk a tkání a orgánů z nich stvořených, které jsou mnou samotným, včetně genetické informace obsažené v jejich jádrech (kdoví, kolik je to celkem atomů, potažmo protonů, elektronů, neutronů, pozitronů a já nevím, čeho ještě, a kdo ví, to by mne zajímalo nejvíc, kolik je z toho všeho temné hmoty!?).

Musil jsem tedy své plazení, nechávaje si ovšem nůž v zádech, chtě nechtě přerušit, abych si trochu odpočinul, popadnul dech, vrátil se zpátky do hry, jak se říká.

Shodou okolností se to stalo zrovna ve chvíli, kdy jsem se doplazil k nohám nějakých dvou žen. Ženy měly obuv typickou pro dnešní, již trochu jarní časy, netřeba ji důkladně popisovat. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že víte, o jakou obuv se jedná, že jste ji už jistě viděli, ať už na ulici, nebo kdekoliv jinde, neboť ženy zpravidla nechodí bosé tam, kde by byly nejspíše za své bosé nohy bity (viz příslušná súra).

Zastavím se tedy u těchto nohou, místo je to pro odpočinek jako stvořené.

Zámková dlažba je zde o poznání měkčí, vlastně velmi nápadně připomíná mech. Je tady i poměrně čisto, až na pár cigaretových nedopalků.ovšem jinak neškodných.

A zatímco odpočívám před další svou cestou, jež nemá, opakuji, žádný konkrétní cíl, ženy se mezi sebou baví. Baví se docela otevřeně a přitom genderově vyváženě, nemůžu říct proti tomu nic.

„Už jste byli v ZOO? Podívat se na toho ubitého plameňáka?“ ptá se jedna žena druhé.

„Chystáme se tam pozítří. Musíme se na to pořádně vyspat,“ odpoví druhá žena.

„My byli v ZOO včera. Nic jiného nás nezajímalo. Ani tygři, ani opice, ani blechy.

Chtěli jsme vidět jen ubitého plameňáka.

Ubily ho pěkně.

To víte, děti!

Kdyby se všem dětem do deseti let rozdaly střelné zbraně, jak to kategoricky požaduje europoslanec Mach, tak to aby si člověk pomalu pořídil neprůstřelnou vestu.

Pro děti je všechno hra!

Chtěly by hned zjistit, co se stane, když namíří na kamaráda pistol a zmáčknou spoušť.

Kdo by jim v tom dokázal zabránit?

Ubily plameňáka, protože si hrály!

Třeba jako si hrají myslivci.

Sedí na posedu, sedí a pak, přímo na komoru, bum bác, a jelen je mrtvý stejně jako plameňák.

Nebo lovec na safari. Třeba ta ženská, tuhle o ní psali. Fialová se jmenuje. Loví opravdové lvy a taky buvoly, má na kontě už spoustu trofejí. Ono ulovit s puškou buvola není o nic lehčí, než ubít plameňáka klackem, nemyslete!“

„To si nemyslím. Ale prý to nebyly docela obyčejné děti, co ubily toho plameňáka. Říká se všelicos. Proto tam taky chceme jít, abychom to zvěrstvo viděli na vlastní oči,“ odpověděla druhá žena.

„Byly, nebyly, co s tím naděláte? Když nějací mladíci z legrace ukopali bývalého kytaristu Tří sester Sahulu, taky se nezdůrazňovala jejich etnická příslušnost.

Nepsalo se v novinách ,Češi jak poleno z legrace ukopali Sahulu!‘

Nebo se nepíše ,Čech jako poleno Krejčíř je souzený v JAR za vraždu!‘

A tak se píše a říká, že děti ubily plameňáka.

Kolik takových dětí běhá po světě!

Co třeba děti v amazonském pralese?

K čemu je vychovávají jejich rodiče?

Nebo k čemu vychovávají děti rodiče v Rusku, když je tam tolik alkoholiků?

Z kolika dětí vyrostou skutečně slušní lidé?

A kolik slušných lidí o sobě byť jen tuší, že jsou slušnými?“ povzdechla si první žena.

„No, třeba Petr Kellner jistě vychoval své děti nanejvýš řádně. Jeho dcera má ráda koně, o ničem jiném ani nechce slyšet. Na nic jiného nemyslí. Od rána do večera by jen na nich rajtovala, hřebelcovala je, splétala jim hřívu. Ta by svého milovaného koně na jatka jistě neposlala, ani ho neumlátila tyčí. To by s ním raději vyhrála olympiádu.

Ještě, že nikdo neřekl, co to bylo za děti, proč nebyly obyčejné.

Jen by v nás rostlo napětí, a nakonec bychom bouchli jako papiňák.

Ale nezdá se ti, že už blábolíme?“ zeptala se druhá žena

„To se ví, že blábolíme!“ zvolala první žena, dodávajíc, „za to může tady ten! Vrazí si nůž do zad, plazí se po ulici, jak pak nemáme blábolit!“

„Jeden nůž si do zad vrazil, ale druhý si už do zad vrazit nedokázal. Na to se má už příliš rád. Takoví lidé by se měli svazovat do otepí, takoví lidé by se měli platit z norských fondů, aby se jejich odporná pravda ukázala v celé své nahotě!

Pojďme pryč, nebo mu ten nůž ještě vypadne, a někdo nás obviní, že jsem ho ukradly,“ řekla druhá žena.

„Pojďme! Rychle! Čím rychleji, tím lépe!“ vykřikne první žena.

Ženy se opravdu začnou rychle vzdalovat.

Ale já už jsem odpočatý a nůž v zádech mi pořád vězí dostatečně pevně, takže nemusím ani vstávat ze země. Pustím se za nimi, plaze se za nimi více než hbitě tak, že i kdyby sedly někde do auta, nemůžou mi ty ženy utéct, hehe!