Ty středeční války nám opravdu nějak nejdou

Bylo úterý večer, a protože vše americké je svaté, nakoupili jsme si lančmít na dlouho dopředu, zatemnili, schovali se pod postel a nervózně čekali na středu. Jenže co teď, s lančmítem?

            Dnes je již pátek a válka nikde!

            Co teď?

            Tak aspoň žereme lančmít a chlemtáme pivo. Známí to totiž přepískli s válečnými zásobami, mají imrvére puštěnou Českou televizi.

            Říkám jim to pořád dokola: „Nedívejte se na ten dezinformační sajrajt, nebo se zblázníte!“

            Ale neposlechli mě, a tak to dopadlo.

            Plný barák polského lančmítu a našeho piva, není se kam hnout. A tak jim pomáhám, aby se jejich život vrátil zase do normálu, aby jejich domov už neokupoval lančmít a pivo.

            „Čéče, ten polský lančmít je fakt dobrý. To není jak to svinstvo, kterým nás vykrmují Němci v těch zasraných Lidlech a Kauflandech,“ chválím polský lančmít.

            „Jeli jsme tam pro něho třikrát tím největším autem, co máme, když měla být ta válka,“ přiznávají se známí.

            „No to mě poser, vy jste tomu fakt věřili? Já se picnu!“ nabodávám na vidličku kus lančmítu a ukážu tím lančmítem na okno, „prosím vás, co to venku pořád hučí? Je únor, na sečení trávníků je přeci jen ještě trochu brzy.“

            Známá se podívá z okna, zatímco já si otevírám další plechovku piva.

            „Tak to, co venku hučí, to jsou autobusy,“ oznámí mi známí.

            „Jaké autobusy, proboha?“ divím se.

            „Autobusy, kterými evakuují z Donbasu ženy, děti a seniory,“ vysvětlí mi známý.

            „Proč je, proboha, evakuují, když není žádná válka? Měla být ve středu, a teď je pátek,“ divím se a nabodávám další kus lančmítu.

            „Ale muži na Donbasu zůstávají,“ uklidňuje mě známý.

            „Aspoň, že tak. Vždyť je holý nerozum, vyhánět v takové zimě lidi z jejich domovů,“ oddechnu si.

            „Putin už nařídil ministrovi pro mimořádné události, aby zajistil pro evakuované obyvatele Donbasu přístřeší a další pomoc,“ sděluje mi známý.

            „Mohli bychom jim dát pár tady těch konzerv. Víš, myslím, jako humanitární pomoc. Nebo myslíš, že bude lepší jim poslat sójové latté? Já ti nevím, čert se v těch Rusech vyznej! Ještě, aby se neurazili, že jim něco posíláme, když není ta válka, je dnes přece pátek. Jaká je vlastně předpověď na víkend, že bych jako vyrazil na hory?“ ptám se známého.

            „Má být hezky, i když bude válka,“ řekne známý.

            Ale něco je najednou jinak, vidlička s lančmítem se zasekne v půli cesty.

            „Ty, vole, slyšíš to? To ticho! Proč je najednou takové ticho! Prý takové ticho bylo i u Prochorovky! To už je všechny evakuovali z toho Donbasu, že je najednou takové ticho!?“ vykřiknu.

            Ale plaším se zbytečně. To není ticho před bouří, ani náhodou, ne a ne!

            Je pátek, a žádná válka nebude ani teď, o víkendu, ani jindy, opakovaný vtip není vtipem, pane Bidene!

       Ostatně NATO na žádný Donbas nezaútočí, na to jsou přece normy, že se nesmí překročit povolená hranice hluku, a Ukrajina je už přece v NATO, kdepak by teď začala pálit ukrajinská děla na donbaské školky plné narychlo opuštěných hraček a pestrých míčů, to by je míroví aktivisti hnali svinským krokem...