Triumfální návrat prezidenta Zemana do Lán, pražská kavárna si to může hodit!

Miloš Zeman je zpět a jediné, co teď může pražská kavárna v čele s prskajícím Fialou dělat, je jít a skočit z Karlova mostu do Vltavy dřív, než ta zamrzne  

            Ředitel Ústřední vojenské nemocnice se srdečně přivítal s hradním kancléřem, který si konečně přijel pro pana prezidenta, aby jej odvezl zpátky do jeho milovaných Lán.

„Chuť do jídla se panu prezidentovi už vrátila, včera nám snědl celý pekáč buchet, díky bohu!

Už je, myslím, zbytečné, aby nám tady zabíral lůžko. Doba je zlá, zimu máme na krku, tlačí se nám do nemocnice lidé bez přístřeší se svými hnisavými chronickými bolístkami, bohužel nemůžeme s tím nic dělat, musíme o ně pečovat stejně jako o pana prezidenta. Samozřejmé všem rádi podáme pomocnou ruku, a jestliže si chcete vzít pana prezidenta do Lán, bránit vám v tom nebudeme,“ děl ředitel ÚVN.

„Všichni se už na něj v Lánech těšíme. A nejvíc Masaryk. Vyptává se na něj každý den,“ řekl kancléř.

„Znám Masaryka dobře. Léčil se u nás celkem úspěšně s příjicí. Je to dobrý chlap. Srdečně ho ode mne pozdravujte,“ požádal ředitel ÚVN hradního kancléře.

„Vyřídím váš pozdrav, pane doktore. Už jsme pro pana prezidenta nachystali oboru. Bude tam mít všechno, co potřebuje ke své práci, hlavně velký výběh. Na jednom místě jsme i spravili oplocení. To nové pletivo vypadá moc pěkně, jeden metr nového plotu vyšel na dva milióny, dělali jsme to svépomocí,“ řekl hradní kancléř.

„Vidíte, zrovna o tom jsem si chtěl s vámi jako nejlepším přítelem pana prezidenta promluvit,“ řekl vážně ředitel ÚVN a pokračoval, „já i vy dobře víme, že lidé jsou všelijací, prostě hyeny, co si budeme namlouvat. Může se stát, že někdo bude panu prezidentovi přes plot nabízet alkohol, ať už ze zvědavosti, nebo pouhé škodolibosti. Pan prezident by ovšem pít alkohol neměl, jestli mi rozumíte.“

„Buďte bez starosti! Pan prezident se chlastu ani nedotkne, o to se osobně postarám. Stačí jedna kapka chlastu a rezignuji na svůj post! Pan prezident může chlastat jen přes moji mrtvolu! Všechnu slivovici, co byla v Lánech, jsem vlastnoručně vylil do hajzlu, za to vám ručím celým svým majetkem. Bylo toho svinstva dobře sto padesát litrů, sám jsem to pálil doma ve Strašnicích,“ ujistil hradní kancléř ředitele ÚVN.

„Tak to je z mé strany asi tak všechno. Tady máte ještě acylpyrin pro pana prezidenta, všechny potřebné informace k jeho užívání si přečtete na příbalovém letáku. Jinak pan prezident nevyžaduje nijak zvláštní péči. Jen při spaní mu podložte hlavu něčím tvrdým, nejlépe kuláčem, zvykl si na to tady u nás,“ instruoval ředitel ÚVN kancléře.

„Kuláčů máme v Lánech dost. To víte, kůrovec. Těžili jsme loni jako diví. Ale zdá se, že z nejhoršího jsme venku. Při spaní podložit panu prezidentovi hlavu kuláčem, rozumím a budu v tomto duchu instruovat i rodinu pana prezidenta. Jsou to moc hodní a slušní lidé, jistě se nebudou stavět na zadní,“ ujistil hradní kancléř ředitel ÚVN.

„Dohlédněte, prosím, na to. Jinak hrozí recidiva. Pro všechny případy necháme v Lánech sanitku. Máte tam nějakou suchou garáž? Ať na ni nesněží?“ chtěl vědět ředitel ÚVN.

„Něco se tam u nás v Lánech určitě najde. A když ne, tak ji přikryjeme kusem igelitu. Sám ho koupím za své peníze. Víte, já si myslím, že na svých nejlepších přátelích by člověk neměl šetřit. Koupím kus igelitu a prostě tu sanitku přikryjeme, ať na ni nesněží,“ slíbil hradní kancléř.

„Je to moc dobrá sanitka, to jste hodný,“ pokýval hlavou ředitel ÚVN.

„Kdyby něco, tak do té sanitky pana prezidenta naložím a sám ho k vám přivezu. Mohu ho přivézt kdykoliv?“ zeptal se hradní kancléř.

„Samozřejmě, že kdykoliv. Ale nejlepší to bude ve středu. To je vždy na oběd domácí vinná klobása. Je opravdu skvělá, chodí sem k nám na ni i lidé z Homolky,“ řekl ředitel ÚVN.

„Vynasnažím se, aby to bylo ve středu. Víte, žena doma moc nevaří, pracuje v rozhlase a já vinnou klobásu tuze rád, vyrostl jsem na ni,“ přiznal se hradní kancléř.

„Určitě přivezte pana prezidenta ve středu. Nějaká vinná klobása se pro vás jistě najde. Jsme špičkové zdravotnické zařízení, hrom do toho, aby se pro vás nenašla vinná klobása,“ slíbil ředitel ÚVN nebohému hradnímu kancléři vinnou klobásu.

„Mnohokrát děkuji. Něco teplého do žaludku občas neuškodí,“ poděkoval hradní kancléř a zeptal, „a číst pan prezident může?“

„Bohužel, číst pan prezident ještě nemůže. Musíme být v tomto směru ještě hodně opatrní,“ pokrčil rameny ředitel ÚVN.

„Mám strach, aby ho to nezabilo! To je celý jeho život, četba knih. To byste nevěřil, kolik toho přečetl, než jsme ho sem dovezli. Do poslední chvíle četl. Nemohli jsme ho odtrhnout od knihy a naložit do sanitky,“ povzdychl si kancléř.

„Můžete panu prezidentovi předčítat. Samozřejmě s mírou. Řekněme takové dvě stránky denně pro začátek. Uvidíme, co to udělá, pak svoláme koncilium a poradíme se, co dál,“ poradil ředitel ÚVN hradnímu kancléři.

„To bych vážně mohl? Předčítat panu prezidentovi?“ rozjasnila se tvář hradního kancléře.

„Mohl, ale jak říkám, jen dvě stránky denně,“ přikývl ředitel ÚVN.

„Moc vám děkuji, pane doktore. A tady, kdybyste se neurazil. Domácí zabijačka. Nebojte, byla to nucená porážka, nebylo to kvůli vám,“ vděčně strkal hradní kancléř řediteli ÚVN do ruky kýbl se zabijačkou.

„Poslyšte, vy máte pana prezidenta asi fakt hodně rád,“ řekl ředitel ÚVN.

„Je to můj nejlepší přítel. Člověk může bát třeba i dvakrát ženatý, ale nejlepšího přítele má jen jednoho. To on mi poradil, abych to prase zabil, protože je nemocné a hladové. Ono vám úplně ztratilo chuť k jídlu, nechtělo žrát, potvora!“ přikývl hradní kancléř.

„Ano, nejlepšího přítele má člověk jen jednoho,“ souhlasil ředitel ÚVN a dodal, „a za tu zabijačku vám samozřejmě děkuji.“

„Za málo, pane doktore, za málo. Ale už musím běžet, ať dojedeme s panem prezidentem ještě za světla. Mějte se a ať se vám daří,“ popřál hradní kancléř řediteli ÚVN.

„Vám taky! Jo, abych nezapomněl, dávejte panu prezidentovi ráno ricin v bonbonech na pročištění organismu,“ instruoval ještě hradního kancléře ředitel ÚVN.

„Ano, ricin, vždycky ráno, rozumím!“ křikl ještě hradní kancléř a pak už zmizel ve velkém černém autě se středočeskou poznávací značkou, které se rozjelo i se svým vzácným nákladem směrem do Lán, razíc si odvážně cestu věčně ucpanou Prahou, jež byla cítit kávovým lógrem na sto honů.