Triumfální Kristovo zmrtvýchvstání

Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a neumře navěky. Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás

Naše existence je tajemná, stejně jako vesmír, ve kterém žijeme a na tom nemění nic ani ten fakt, že spousta záhad pro nás přestala být už dávno záhadami, jak se naše vědomí rozpíná spolu s nekonečným vesmírem. 

Sám jsem se o tom přesvědčil dnes ráno. Byla neděle jako každá jiná, šestistý šedesátý šestý, tedy poslední den v týdnu, po kterém následuje týden nový se všemi strastmi a peripetiemi, které k začátku nového týdne neodmyslitelně patří a které, přiznejme si to, nejsou dvakrát příjemné. 

Všichni spali, spokojeně hibernováni, usmívali se ze spaní, aby taky ne. Já jsem se ovšem probudil. Respektive mě probudil intenzivní pocit žízně, něco takového se mi ještě nikdy nestalo, a to si ještě pamatuji, jak byl náš vesmír třikrát menší než teď (ovšem už tehdy byl nekonečný). 

Rozmrzele jsem vstal a šel do kuchyně, abych se z miskynachlamtaltěžké vody, ta mi od žízně pomáhá nejvíc. Jenže vejdu do kuchyně a v kuchyni sedí úplně cizí chlap! 

“Promiňte, ale nemáme zájem o změnu distributora elektřiny, a zemního plynu už vůbec ne,” řeknu mu automaticky a dodám, “možná jste si spletl adresu.” 

Chlap na mě chvilku civí a pak řekne: “Já nevím, právě jsem vstal z mrtvých.” 

“Cože? Vstal z mrtvých? Zbláznil jste se?!” vybafnu na něho, protože jestli se nezbláznil on, tak jsem se zbláznil já. 

“Ano, vstal z mrtvých,” řekne ten chlap a rozhodí rukama tak zoufale, že je mi ho najednou strašlivě líto. 

“To se vám asi jen něco zdálo,” řeknu konejšivě a otevřu okno, kterým začne proudit do kuchyně čerstvýdimetyléter, aby se mu líp dýchalo, “nemohl jste vstát z mrtvých. Kvantová informace, kterou jsme tvořeni a která je, takříkajíc i naším vědomím, to ví přece každé malé dítě, i když je teprve larvou, je ze svého principu nezničitelná, bez ohledu na tvar a formu, jakou právě má. 

Když se vás zeptám, co vidíte, jistě mi odpovíte, že vidíte mě. Ale i já jsem jen kvantová informace, která se v mžiku může rozptýlit do celého vesmíru, aniž by však přestala existovat. V tom případě byste mne už sice neviděl, ale to neznamená, že bych nepřestal existovat, protože bych si stále uvědomoval sám sebe. 

Jinými slovy, buď jste, nebo nejste. Kdybyste jako kvantová informace zanikl, samozřejmě teoreticky, a pak byl zase obnoven, tak byste nevěděl, že jste mezitím byl mrtvý, protože byste si neuvědomoval sám sebe. Je to jistý paradox, mrtví můžeme být jen tehdy, pokud bychom si uvědomovali, že jsme mrtví, ale pokud si uvědomujeme, že jsme mrtví, tak nemůžeme být mrtví, právě proto, že si to uvědomujeme. 

Proto je vyloučeno, že jste vstal z mrtvých, protože už tím, když tvrdíte, že jste vstal z mrtvých, přiznáváte, že jste mrtvý nebyl. 

Co se vám vlastně stalo?” 

Týpek pokrčil rameny: “Napřed jsem se ocitl v nějakém podivném světě, kde mě všichni, kdoví proč považovali za božího syna. Nakonec mne kvůli tomu ukřižovali. Přibili mne na kříž a mně se z toho zatmělo před očima. Když se zase rozednělo, byl jsem v něčem, co připomínalo peklo. Soudím, že to bylo peklo, protože se mne zmocnila nepředstavitelná rozkoš, kterou všichni kolem mne sténali tak, jako by prožívali ta nejděsivější muka. 

Ta rozkoš se stále stupňovala, až se mi zase zatmělo před očima, no a pak najednou sedím tady a nevím, co mám dělat.” 

“Možná jste se ocitl v nesprávném vesmíru. Je možné, že ve vašem případě došlo ke ztrátové kompresi dat, možné je všechno, a vy jste se ocitl v našem světě. Tady u nás ovšem se svým zmrtvýchvstáním díru do světa neuděláte, na to vás upozorňuji předem. Snad před třemi miliardami let, což je časový úsek, během kterého náš vesmír zvětší svůj dvakrát objem, by to byl zázrak. 

Ale teď? 

Určitě jste si musel splést vesmír, vlézt do špatné červí díry, nebo máte něco s entropií. 

Ale počkejte, nemáte žízeň? 

Já mám příšernou žízeň, to se mi v neděli ještě nestalo, abych měl takovou kurevskou žízeň. Počkejte dám vodu. Nebojte, je těžká. Jestli nemáte kam jít, zůstaňte klidně tady. Já jdu spát, vždyť je neděle. Kdybyste mě hlad, hostie jsou v lednici, klidně si vezměte, jsou čerstvé, kupovali jsem je před dvěma tisíci lety. 

Nebo si taky schrupněte. Co nás nezabije, to nás posílí, to snad platí v každém vesmíru,” loučím se a jdu zase spát. 

Kdoví, jestli ten týpek bude pořád v kuchyni, až se probudíme, nebo najde cestu zpátky.Tyhletyparalelní vesmíry, jestli je jich opravdu nekonečně mnoho, tak to potěš koště, protože pravděpodobnost, že se ten týpek vrátí do správného vesmíru se rovná nule, nebo tak nějak, teď se mi nad tím nechce dumat, jakou šanci má, že se vrátí tam, kam patří. 

Ale co je mi vlastně do něho, jediné, co mě může opravdu zajímat jsem v konečném důsledku jen já sám, protože já jsem, zcela logicky, konec i počátek, alfa i omega, protože nebýt mě, nebyl by ani svět, který vnímám, který si uvědomuji. 

Je neděle, já už zase spím a nic mi nechybí...