Tři oříšky pro Emanuelu

Co by byl Štědrý den bez tří oříšků, jen bloud by se díval na Tři oříšky v létě, v tom největším pařáku. Jako si nedokážu představit Vánoce bez půlnoční, nedokážu si je představit ani bez tří oříšků!!!

            Zdržel jsem se trochu na mostě. Hleděl jsem z něho dolů jako každý Štědrý den. Pode mnou valila se řeka, nechutně lhostejná.

            „Skočím do tebe, a ona tě ta lhostejnost přejde!“ vyhrožoval jsem jí jako každý Štědrý den.

            Ale samozřejmě jsem neskočil.

            Sebevražda, byť z těch nejušlechtilejších pohnutek, je pořád velmi těžkým hříchem. Odlepil jsem se od zábradlí. Silný jihozápadní vítr ke mně donesl zbloudilou vůni smažených rybích řízků.

            „Není to nějak brzy?“ pomyslil jsem si, bylo teprve půl jedné.

            Ale ta vůně, tak intenzivní rozhodla, že ani letos si nebudu vyčítat, že jsem neskočil, k čertu s tím!

            Prostál jsem na mostě dobře dvě hodiny, které mi teď chyběly.

            Nohy se mi samy daly do velmi rychlé chůze. Musel jsem ještě toho tolik stihnout!

            Zabít kapra, nadělat řízky i bramborový salát, nazdobit stromeček, mrknout v televizi na Bohdalku, aby mi štědrý den neutekl mezi prsty jako kdysi před dvaceti lety, když jsem nebyl ještě rozvedený a z Vánoce neměl vůbec nic, všechno pohltila rodina.

            Při pomyšlení na to, co musím ještě udělat, abych stihl před šestou zasednout ke štědrovečerní večeři, jsem přešel z chůze do běhu.

            Ulice byly, až na bezcílně bloumající osamělé matky s dvěma až třemi dětmi bez střechy nad hlavou, takřka prázdné.

Jedna z těch žen však žádné děti neměla, navíc kráčela zrovna proti mně.

            „To je zvláštní, kam dala děcka?“ napadlo mne hned.

            „Haló, pane, počkejte!“ zamávala na mě.

            „Nemám čas, spěchám!“ chtěl jsem na ni křiknout.

            Ale žena mi zastoupila cestu tak obratně, že jsem musel zastavit.

            „Co je?“ zavrčel jsem aspoň.

            „Promiňte, nejsem zdejší. Pokazilo si mi auto, asi pět kilometrů odtud, v polích, šla jsem pěšky až sem,“ sdělila mi ta žena.

            „Nevyznám se v autech! Nikdy jsem se v nich nevyznal! Ani žádné nemám, jsem spisovatel,“ zavrčel jsem zas.

            Ale ta ženská se na mě přímo pověsila.

            „Vy jste spisovatel?“ usmála se.

            „Jo. No a co má být? Můžu za to, že si lidi kupují moje knížky?“ odsekl jsem.

            Ale žena se pořád usmívala.

            „Tak to byste mi mohl říct, jestli je tady někde poblíž nějaký kostel. Ráda bych se podívala na půlnoční, proto jsem si dnes vyjela v autě, ale to se pokazilo. Možná bude mít jen předčasně vybité baterie, je to totiž elektromobil. Dostala jsem ho loni na vánoce od svého přítele. Už bývalého, samosebou,“ vypadlo ze ženy.

            Zpozorněl jsem.

            „Tak vy byste ráda na půlnoční?“ nebyl jsem už tak příkrý.

            „Ano,“ přikývla žena, ale pak upadla do rozpaků, „jenže má to háček.“

            „Jaký háček?“ vyzvídal jsem.

            „Takový, no řekla bych, že docela velký hák,“ prohlásila smutně žena, ale pak se najednou horoucně rozpovídala, „víte, předně tu mši musí sloužit vysoký, charismatický kněz. Blonďák s nádherně hlubokým hlasem, který umí skutečně zpívat. Takové kněze mám nejraději, vysoké a svalnaté, blonďáky.

            To je jedna věc.

            Ale je tady ještě jiná věc.

            Ta půlnoční musí být v úplně prázdném kostele.

            Tak to mám ráda!

            Když jsem na mši sama v kostele, a na půlnoční to mám ráda dvojnásob.

            Nezdá se vám, že je všechno mnohem tajemnější, když jste v kostele sám, než když je tam hlava na hlavě?

            Mně tedy rozhodně ano!“

            Po těch slovech jsem se udeřil do čela!

            „To je náhoda!“ vykřikl jsem a chytil ženu za ruku, „abyste věděla, zrovna na takovou půlnoční mši se chystám. Jestli chcete, můžete tam jet se mnou. Tedy pokud vám nebude vadit, že tam nebudete úplně sama, ale se mnou. Jinak ovšem nepochybuji, že se vám bude kněz líbit. Je vysoký blonďák, umí zpívat jako málokdo a jeho hlas je stejně hluboký, jak hluboká je jeho víra. Byl jsem tam na půlnoční už loni, zabloudil jsem tam ve sněhové vánici. Vidím světlo a on to kostel!

            Ale má to taky jeden háček.“

            „Jaký háček?“ chtěla vědět žena.

            „Háček, jak se to vezme. Totiž jedu tam posledním vlakem. Ten vlak odjíždí z nádraží přesně ve dvacet nula nula. Jenže teď máme teprve jednu, což znamená, že vlak jede až za sedm hodin.

            Co budete do té doby dělat? Čekárna na nádraží je už pět roků zavřená,“ vysvětlil jsem, v čem je problém.

            „Mohla bych jít k vám,“ sklopila oči žena, šťourajíc špičkou kozaček ve psím výkalu, u něhož jsme stáli, „máte rodinu?“

            „Jsem rozvedený. Už devatenáct let. Rozvedl jsem se na Vánoce. To znamená, že jsem doma sám. I na štědrý den“ odpověděl jsem.

            „Tak jdeme,“ řekla žena a dodala, „je to daleko?“

            No, nejblíž, to zrovna nebylo. Ale utíkat jsme už nemuseli, protože Emanuela, jak se ta žena jmenovala, mohla zabít kapra a udělat řízky se salátem, zatímco já bych nastrojil stromeček.

            A tak jsme to taky udělali. Všechno se stihlo za dvě hodiny. Bylo půl čtvrté a my se v televizi dívali na Bohdalku.

            „Na něco jsem si vzpomněl,“ řekl jsem.

            „Na co?“ zeptala se Emanuela.

            „Na oříšky. Dostal jsem je jako svatební dar. Ale ještě jsem je nerozlouskl, mám je už dvacet let,“ řekl jsem a vytáhl oříšky.

            „Co v nich asi je?“ vzala si Emanuela oříšky do ruky.

            „Nevím,“ pokrčil jsem rameny.

            „Já je rozlousknu. Nebude ti to vadit?“ navrhla Emanuela.

            „Nebude. Samotného by mě zajímalo, co v nich je. Tady máš louskáček,“ podal jsem Emanuele louskáček.

            Emanuela vzala louskáček a rozlouskla první ze tří oříšků.

            „Jé, ten je krásný! Tak nádherný kondom jsem ještě neviděla!“ rozzářily se Emanuele oči, které okamžitě spiklenecky sklopila, „můžu ti ho nasadit? Prosím! Je štědrý den!“

            „No, jestli to dovedeš,“ usmál jsem se.

            Dovedla. Druhý oříšek obsahoval totéž a třetí taky, už ani nevím, od koho jsem je tenkrát na svatbě dostal.

            Měli jsme co dělat, abychom se jakžtakž slušně najedli a stihli vlak. Na nádraží jsme běželi jako o život i s plným žaludkem. Emanuela první a já za ní. Ale vlak jsme stihli. Rozjel se, sotva jsme dopadli na sedadla. Od té chvíle nepadalo mezi námi jediné slovo. Ani na záchod jsme nešli spolu.

Nemysleli jsme už na nic jiného než jen na půlnoční, na Ježíše ztrápeného na kříži, jak se na nás usmívá v prázdném kostele, zatímco kněz, vysoký blonďák, zpívá hlubokým hlasem: „Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného!“