Trapný důchodový populismus fialové pětidemolice

Vláda, která se alibisticky vyhýbá důchodové reformě, a která se bojí zvýšit věkovou hranici odchodu do důchodu, je a musí být populistická

            Nenávidím populisty a podle toho s nimi i jednám. Proto jsem nedělal žádné okolky ani s Otto von Bismarckem.

            Chytil jsem ho pod jeho husím krkem a vmetl mu do toho jeho kuního ksichtu: „Ty bastarde! Ty pruská bezvýznamná hnido! Takový populismus, ty zmetku! Odporný hnusný populismus! Divím se sám sobě, že si s tebou vůbec špiním svoje ruce! Fuj!“

            „O čem to mluvíte, pane! To bude nějaký omyl! Mám přece na sobě dva svetry, jak jste si přál! Dokonce roláky, i když mi lékař zakázal roláky nosit!“ zablekotal von Bismarck na svou kruhovou obranu.

            „O čem to mluvím, ty germánská svině? Ty opravdu nevíš, o čem to mluvím?“ řval jsem na nebohého Prušáka jak pominutý, až mi sliny létaly na všechny strany, jako když se kácí kůrovcový les, „mluvím o tvé penzijní reformě, ty zmetku jeden!“

            Von Bismarck se roztřásl jako sulc: „Říkal jste přece, že mám ihned přijít s nějakým řešením penzijní reformy, že vám to přijde smysluplnější než to moje sjednocování Německa, které hraje do karet Čechům.“

            „Jo, to jsem říkal. Ale nemyslel jsem tím, že budeš posílat lidi do důchodu už v pětašedesáti! Zbláznil ses, nebo co?! Posílat lidi do důchodu v pětašedesáti, dělat z nich v pětašedesáti neschopné chcípáky!

            Babiš má šedesát osm a maká jako urvaný, z toho musíš vycházet!

            Jsi ten nejodpornější populista na světě!

            Odporný hnusný zbabělec, který má strach, že ho lidi nezvolí, který se nedovede zajistit moc jinými demokratickými prostředky a tak je posílá do důchodu už v pětašedesáti.

            Chce se mi z tebe zvracet!“

            Pustil jsem von Bismarcka, protože to byla opravdu špína a já už měl té populistické špíny tak akorát.

            Venku na Unter den Linden se mi naštěstí vrátila dobrá nálada. Houf bosých dětí si tam hrál s hadrovým míčem. Vrhl jsem se mezi ně, popadl míč do zubů a pelášil s ním pryč. Dvě, nebo tři děti mě sice u Braniborské brány doběhly a rozzuřené k nepříčetnosti mi skočily na záda, ale já je ze sebe hravě setřásl a běžel s míčem v zubech dál.

            V Kreuzbergu jsem zapadl do prvního bistra a vyměnil hadrový míč za chutný kebab. Tím jsem se svižně nasytil, a sedě příjemně malátný u stolečku, u kterého údajně sedával při svém prvním pobytu v Berlíně i Hitler, pozoroval jsem pouliční ruch.

Mobilizovaní staří muži, které kolem mne na svých otevřených korbách odvážely  velké náklaďáky na východní frontu, snad vypadali v těsných neprůstřelných vestách trochu unaveně, to objektivně přiznávám.

Ale všechny stařeny, které kolem mne přešly, vypadaly velmi čiperně, ne nadarmo veliký Goethe prohlásil, že stáří je jaro věčného života.