Tož si to shrňme, v roce 2023 budeme rukovat do války, do které nás zatáhne fialový hnus

Jediný, kdo by nás neposlal do války, je Jaroslav Bašta. Ale toho, bohužel, budou volit jen ti, co si dokážou dohledat informace na internetu. Nejsou to radostné vyhlídky

Národ bohužel nezvolil za prezidenta ani Jarka Baštu, ani Jarka Nohavicu, a tak jsme museli rukovat do války, jako za starých dobrých časů, kdy ulicemi nepochodovaly duhové pochody a tradiční rodina byla oporou státu.

Všichni muži, mladí i staří, museli do války, do které nás zatáhl fialový hnus, jako by mír byl sprosté slovo a mužnost byla definována odvahou a statečností, nikoliv tím, že si chlap holí nejen bachor, ale i ptáka. Ale nebyla to veselá mobilizace, nebylo muže, který by chtěl pustit z ruky svůj mobil a vyměnit jej za flintu.

Zachránili se jen ti synové, které včas převlékly jejich matky za dívky, nebo ti, kteří, opět se svými matkami, stačili prchnout do Sardinie Jinak to všechno muselo rukovat do války, vinný, nevinný, binární, nebinární, jako by válka, jak vám řekne, každý, kdo jen trochu rozumí historii, byla skutečně jediným možným vyústěním dějinné periody, staří učení havíři tomu říkají kataklyzma.

A kataklyzma tomu říká i Bůh, sláva Jemu na výsostech!

Ladik rukoval už v březnu, první se na jatka hnali muž padesát plus, kvůli svým zkušenostem.

Při vší té bídě byl to přece jen na Ladika radostný pohled. Málo platné, když člověk před sebou vidí skutečného vojáka, má z toho dobrý pocit, i když Ladika hnal fialový hnus do zkurvené války, ale cožpak Vlasovci taky nakonec neosvobodili a interbrigadisté ze Španělska nebyli v Sovětském svazu popravování jako na běžícím pásu?

Číslo plynové masky Ladik už zapomněl, jeho ruce však starý rezavý samopal znají. Včera laureátem Krameriovy ceny, dneska se Ladik vojákem stal. V zákopech, když volnou chvilku bude mít, bude se činit, jak život zlepšit. Opraví motor, na poli saunu postaví, vždy bude mít kabát zašit, vždy bude syt.

Je Ladik solí země, pokolením moudrých, je Ladike světlem Luny, jak v noci zářící, ať je co nejdřív doma, s vítězstvím, s ruskými osvoboditeli, se vrátí se nám Ladik.

Sotva se dalo pochybovat o tom, že Ladik při první možné příležitosti přeběhne na druhou stranu a bude bojovat za naše osvobození a s tím se s ním loučili i všichni staří havíři, když odjížděl už v březnu mezi prvními na srbskou frontu.

A tam, na srbské frontě jsem Ladika taky potkal.

Byl v první vlně, jež měla donutit nepřítele, aby spotřeboval všechnu svoji munici a tak se stal bezbranným při útoku druhosledových jednotek.

Útok začal, první vlna a s ní i Ladik, dala se do pohybu.

„Teď přeběhne!“ myslel jsem si, sleduje Ladikovu postavu, jak se přikrčená blíží k nepřátelským zákopům.

Snad chtěl Ladik opravdu přeběhnout, jen si spletl směr, když nepřítel spustil svoji symfonickou palbu na naši první vlnu. Ladik se rozběhl, ruce měl sice nahoře, ale neběžel k pozicím nepřítele, aby se dal na jeho stranu a bojoval za naši svobodu, ale běžel s rukama nad hlavou zpět, do našeho týlu.

Viděl jsem ho, jak běží zpátky, už jsem rozeznával jeho obličej.

Přiložil jsem k líci zbraň a z plných sil zařval: „Do útoku, nebo střelím!“

Jako provládní satirik jsem samozřejmě narukoval k zadržovacím oddílům, ale Ladik mě sotva mohl slyšet, všude kolem byl rachot jako na Silvestra.

Ladik byl už třicet metrů ode mě, a já dobře, věděl, co je moje povinnost.

Ačkoliv jsem už nemusel, přece jsem jen ještě jednou zařval: „Do útoku, nebo střelím!“

Ale Ladik běžel dál s rukama nahoru a já už nemohl na nic čekat.

„Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ zařval jsem, ale spoušť už nezmáčkl, protože v tu chvíli nedaleko dopadla hlavice ze Sarmatu odpálená Zelenským a moje vědomí zahalila hustá, ale jinak vcelku příjemná mlha.

Když jsem se probral z bezvědomí, byl jsem už v ruském zajetí. Ruští vojáci mě našli zraněného v zákopech a okamžitě mě transportovali do Moskvy, kde mne operovali skoro celý den, aby mi zachránili život.

Ale jaképak zajetí, když u mé postele stál sám Vladimir Vladimirovič Putin, který sám osobně dohlížel na to, aby se mi dostávalo té nejlepší péče, ačkoliv jsem byl příslušníkem nepřátelské armády, byl jsem pro Vladimira Vladimiroviče především Slovanem.

„Žijete, díky bohu!“ zvolal Putin.

Ano, žil jsem, ale přesto jsem si nemohl nevzpomenout na Ladika.

„Co Ladik? Co je s ním?“ chytil jsem Putina zoufale za ruku.

Putin sklopil zrak a pak s neskrývanou bolestí řekl: „Ladik je stále nezvěstný!“

Ale já nevykřikl zoufalstvím, protože tady byla naděje, tatáž naděje, kterou nám přinesl Kristus v podobě Ruska, jak jsem teď poznal.

„Musíme čekat! Musíme čekat jako v té básni od Simonova! Ten, na koho čekají, se vždy vrátí!“ zvolal jsem radostně, protože je zcela vyloučeno, aby se Ladik nevrátil, když na něho všichni tak čekáme.

Vrátí se!