Tour de France je Tour de Nuda

Právě skončivší Tour de France je, řekl bych, celkem, věrným obrazem dnešní doby. Přes veškerou nucenou bombastičnost a la reportáže T. Macka z idnes.cz, to byla jedna velká nuda

„Tak už to máme konečně za sebou. Taková třítýdenní nuda, to se hned tak nevidí. Div jsem se z toho zase nezbláznil,“ oddechl si táta úlevně na gauči, když skončila 104. Tour de France.

„Zas to vyhrál ten mizera Froome! Jak vůbec můžou dávat ve veřejnoprávní televizi takovou nudu!“ odplivla si máma.

„Ty poslední etapy mi ty jejich taktické bitvy už fakt lezly na mozek. To bychom se mohli rovnou dívat na finále mistrovství světa ve fotbale, ve kterém hraje Německo, to by vyšlo na stejno,“ lál dál táta.

„Já to říkám pořád, co mě pustili z blázince! Zakázat vysílačky, zakázat wattmetry!

To by byla živá voda na mlýn titánům, co se nebojí jít do stokilometrového vítězného úniku!

To by byly bitvy!

Jako kdysi!

Táto, vzpomínáš, na Giro 1956?

To bylo maso!

Já u toho vzrušením ani nedýchala!“ zasnila se máma.

„Jak by ne, mámo!

To bylo maso, ne, jak teď!

Gaul ztrácel v celkovém pořadí na Fornaru šestnáct minut a přece během jedné, jediné etapy z Merana do Monte Bondone je všechno jinak.

Vidím to před sebou, jako by to bylo včera!

Žádné vysílačky, žádné wattmetry, žádné schovávání, jenom amfetamin v krvi a boj muže proti muži ve sněhové vánici!“ zasnil se i táta.

„To už je pryč. Cyklistika už nikdy nebude taková.

Teď už nás čeká jen nuda.

Žádné úniky, jen mnohahodinové čekání na drama posledního sta metrů před cílem horských etap, když si to konečně lídři rozdají na férovku beze strachu, že překročí wattové limity.

To už můžou tu Tour de France rovnou zrušit.

Na co je takový závod, když vítěz Tour nejenže už nikdy nebude v témže roce vítězem Gira (a naopak, samozřejmě), ale ani žádného monumentu?

Mně se z té specializace dělá špatně, táto.

Tobě ne?“ ušklíbla se máma.

„Mně taky, mámo.

Kam se podíváš, všude samý specialista na to či ono.

Všestranného univerzála, skutečně geniálního cyklistu už nenajdeš.

Nasrat na to!“ byl táta opravdu naštvaný.

„Pusťme si radši mistrovství světa v plavání. Sice skoro o něm v novinách vůbec nepíšou, ale určitě tam zase padne spousta rekordů. Na padesát metrů motýlek i na čtyři sta metrů prsa obého pohlaví a na tu pitomou Tour už nemysleme,“ navrhla máma.

„Máš pravdu, mámo. Už na tu pitomou Tour nemysleme, jenom se nad tím budeme zbytečně rozčilovat. Pustíme si plavání a zase bude dobře,“ řekl táta a pustil v televizi plavání.

Právě odstartovalo finále štafety žen na čtyřikrát sto metrů žen volný způsob.

„Koukej, táto, ta Švédka plave rychle jak blázen,“ řekla máma.

„Mámo, to je žrádlo, vždyť to vypadá, že ta Sjöströmová, nebo jak se jmenuje, zaplave sto metrů pod 52 sekund!

To se v celé historii lidstva ještě žádné ženské nepovedlo!

To je žůžo!

Kam se na to hrabe nějaká Tour de France!

Jeď, dáš to!“ zvolal táta a, samým vzrušením  vstávaje z gauče, si posunul čepici na hlavě víc do týla.

A taky, že jo, dala to!