Totální krach dnů NATO v Ostravě

V Afghánistánu zanechalo NATO zbraně a techniku za 85 mld. Tak vypadá dohoda o příměří? Ať z nás nedělají za této situace naprosté idioty!

            Ladika jsem potkal naposled na pohřbu Klementa Gottwalda.

            Pro slzy, chudák, skoro neviděl a pořád dokola tvrdil, že Gottwalda nezabila příjice, ale Slánský.

            Pak jsem dlouhé roky o něm jen slyšel, stal se, tuším, mnohokrát blogerem roku, znova jsme se potkali až teď na dnech NATO v Mošnově, kromě nás tam nebylo živé duše, Čičikov by měl radost.

            „Ale coby, byl jsem v Opavě,“ odvětil Ladik, když jsem ho zeptal, co dělal celé ty roky.

            „Ale měl jsem paranoiu,“ řekl mi, když jsem se ho zeptal, jak se tam dostal.

            „Ale, byl jsem přesvědčený, že NATO obkličuje Rusko a každou chvilku ho napadne, aby se zmocnilo jeho nerostného bohatství, které je zdrojem blahobytu ruského lidu,“ odpověděl mi Ladik na moji otázku, jakou paronoiu měl, ale pak zvesela volal, „ale teď už žádnou paronoiu nemám, slavný výprask v Afghánistánu mě docela vyléčil!

            Vždyť to sám vidíš, ten krach, nikdo tady není, jen my dva, vlaky jsou prázdné, i parkoviště jsou prázdné, prázdná je letištní plocha!

            Copak NATO může obklíčit nějaké Rusko a vojensky je napadnout, když nedokáže ani zvítězit nad pastevci ovcí a do vrtulníků nepouští děti?

            Je to krach, totální krach!

            Už nemusím zpátky do Opavy, už nejsem blázen!“

            „Je to tak, Ladiku. Máš pravdu. Armáda, která nedokáže ani porazit pastevce ovcí, sotva může obklíčit celé Rusko a sotva jej může napadnout, vždyť by se nedostala dál než do Pskova, maximálně tak do Leningradu. Už nejsi blázen, už nemusíš do Opavy,“ dal jsem Ladikovi za pravdu a dodal, „ale víš ty co?

            Musíme to říct Putinovi!

            Aby se už nebál, že NATO Rusko napadne.

            Běž za ním a řekni mu, že to byla jen tvoje paranoia, ať už se nebojí.

            Hle, tu máš křížek pro štěstí, aby do Moskvy došel živ a zdráv. Požehnal mi ho sám Přemysl Ivan Hadrava. Neznám slušnějšího člověka na celé západní polokouli!“

            S těmi to slovy sňal jsem z krku měděný křížek na kožené šňůrce a pověsil jej Ladikovi na krk.

            „Půjdu. Půjdu do Kremlu a řeknu tam, ať se nebojí, že to všechno byla moje paranoia. Půjdu tam ještě dnes!“ zvolal Ladik.

            „Jdi, Ladiku! Jdi! Kdo nevyhraje nad pastevci ovcí, nemůže vyhrát ani nad Ruskem!“ zvolal jsem zase já a políbil na rozloučenou Ladikovy masité rty, byly stejně tak sladké jako Stalinův knír, kterého se všichni fašisté děsí ještě víc než vlastní smrti v hořících troskách F-35 kdesi za Uralem.