Tomu, že u nás díky Sputniku zemře méně osob, říkají eurohujeři hybridní válka?!

Hybridní válku proti nám nevede Rusko, ale EU, která bez mrknutí oka nechá u nás zemřít statisíce osob, jen proto, aby se nemusel registrovat  ruský Sputnik, který má stopětiprocentní účinnost!

            Veliká doba žádá velké lidi. Jsou nepoznaní hrdinové, skromní, bez slávy a historie Napoleona. Rozbor jejich povahy zastínil by i slávu Alexandra Macedonského. Dnes můžete potkat  jistého muže, který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové, velké doby. Jde skromně svou cestou, neobtěžuje nikoho a není též obtěžován žurnalisty, kteří by ho prosili o interview.

Kdybyste se ho otázali, jak se jmenuje, odpověděl by vám prostince a skromně: „Já jsem Petřík…“

A tento tichý, skromný ošumělý muž jest opravdu ten starý dobrý Petřík, hrdinný, statečný, který byl za pandemie v ústech všech občanů České republiky a jehož sláva nezapadne ani poté, co Česká republika opustila potápějící se loď NATO a EU.

Mám velice rád toho dobrého Petříka, a podávaje jeho očkování Sputnikem, jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným, nepoznaným hrdinou. On se nenechal očkovat vakcínou od Pfizeru, jako to udělal ten hlupák Zeman, aby mohl dál blábolit svoje nesmysl.

A to stačí.

Zatímco někteří lidé, typicky fanatičtí rusofobové, bylo ochotni zaplatit třeba i životem svůj boj za pravidla a rozum Bruselu, Petřík byl jejich pravým opakem, svým životem byl ochoten zaplatit za normální lidský rozum, kterého má Miloš Zeman víc než celý Brusel.

A tak, když byl vyzván, aby se i on dostal k očkování Sputnikem, neváhal ani chvíli. Bylo to shodou okolností zrovna v předvečer prvního výročí prvního očkování Sputnikem v našich zemích, ona osoba, která toto očkování obdržela jako první se následně, za odměnu, odjela rekreovat na Krym, odkud dodnes posílá nadšené pohlednice  s vyobrazením bachčisarajenské fontány, v níž si umýval nohy jak Puškin, tak Tolstoj a proto se traduje, že voda z ní má léčivé účinky.

Petřík se na očkování oblékl do svého nejlepšího červeného svetru, který tak nápadně připomínal dresy slavné první pětky tvořené Kasatonovem, Fetisovem, Makarovem, Larionovem (jenž je nejstarším hráčem, který vsítil branku ve finále Stanley Cupu) a především nezapomenutelným Krutovem. Ulice byly už slavnostně vyzdobeny na zítřejší svátek, ze všech  mobilů se ozývaly Alexandrovci a jejich předělávka Poljušky, všude kolem klokotal normální a radostný život, lidé v kavárnách spokojeně pili vodku a lidé venku taky.

Očkovací místo se nacházelo v podzemí polikliniky, jejíž některá okna čekala na výměnu svých skel, ta stará někam na podzim odnesli a nové ještě nepřinesli, nebylo se ovšem čemu divit, vždyť jaro ještě ani pořádně nezačalo. Petřík se spustil po laně do sklepa (schody taky někdo odnesl, aby je vyměnil za nové) a vstoupil do malé, leč čistě vykachlíkované místnosti, z jejíhož stropu visela sympaticky holá žárovka a v jejímž rohu byl čtvercový odtokový otvor, z něhož vystrkoval čumáček potkan.

V této místnosti probíhalo vlastní očkování a nacházeli se v ní teď, kromě Petříka, ještě další tři lidé.

Předně to byl lékař, na první pohled sympatický člověk a dále pak za stolem seděli dva muži v oblecích, rovněž velmi sympatičtí.

„Poseďte se u nás, soudruhu Petříku. Napřed bychom se vás rádi na něco zeptali,“ ukázal jeden z mužů před stůl, ačkoliv tam žádná židlička nebyla.

Ale Petřík byl dobrák, a aby jim nezkazil radost, předstíral, že skutečně sedí na židličce a dlužno říct, že mu to předstírání šlo náramně.

„Tak nám, soudruhu Petříku, řekněte v kolika zemích, včetně svazových republik, už schválil SÚKL použití Sputniku?“ chtěli vědět muži v obleku.

„Ve sto padesáti,“ odpověděl po pravdě Petřík.

„Kolik dávek Sputniku už se vyrobilo, zaokrouhleno na celé desítky miliard?“ chtěli vědět dál muži.

„1340 miliard,“ odpověděl zase po pravdě Petřík.

Muži vstali a podali Petříkovi ruce: „Gratulujeme, soudruhu Petříku. Vašemu očkování Sputnikem nic nebrání. Tady nám to, prosím, podepište. Nebojte, je to jen závazek ke spolupráci, dále prohlášení, že se vzdáváte práva na korespondenci a pak už jenom doznání k tomu, že jste se nechal naočkovat Sputnikem dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku.“

Petřík se rád podepsal na papír, který muži uložili do složky nadepsané Petříkovým krycím jménem, aby se pak obrátili na lékaře: „Soudruhu profesore, můžete tady soudruha Petříka očkovat, my ho už potřebovat nebudeme.“

Profesor píchl Petříkovi Sputnik a Petřík mohl jít domů, kam taky opravdu došel.

Cesta ho trochu unavila a tak si sedl, tentokrát už na skutečnou židli.

A jak tak sedí, vidí, že mu začínají otékat nohy, a taky cítí, že se ho zmocnil třes, a ke všemu ještě trochu rozostřilo vidění, což byl důkaz, že ho skutečně naočkovali Sputnikem, že mu nepodšoupli žádný Pfizer, jak se to stalo jedněm sousedům žádný, takže se ti nebožáci, museli odstěhovat na Sibiř, jakou z toho měli ostudu.

Petříka se, to se ví, zmocní náramná rados z toho, jak mu hezky otekly nohy, jak se celý předpisově třese, jak se mu nádherně rozostřilo vidění, protože kdo by neměl radost z toho, že ho naočkovali Sputnikem?

A tak Petřík od samé radosti vyskočí, zatne třesoucí se pěst a nadšeně zvolá: „Smrt fašistům! Smrt banderovcům! Za Stalina! Za Putina!“

No, „Za Putina“ už zvolat nestačí, protože se svalí na zem s tak šťastným výrazem ve tváři, že si ho spousta školních výprav plete s nabalzamovaným V.I. Leninem.

Snad nikdo nepochybuje, že nová ponorka třídy Borej, která se právě dokončuje v loděnicích Sevmaš, ponese hrdé jméno „Petřík“ plným právem, neboť náš skromný hrdina si to zcela zaslouží, aby se i takto vepsal do bohaté historie našeho carství, když v srdci našeho lidu je už zapsán navždy.