Tomáš Petříček je ostudou České republiky, kdežto Jaromír Petřík její největší chloubou

Škoda, že se toho nedožil Václav Havel. Nebýt pana Petříka, nežili bychom v pravdě, ale ve lži, nebo se rovnou pominuli. Jen víc takových bojovníků za naši svobodu!

Kyjev, plný banderovců v kožených kabátech, s vlasy do čela a mauserovkami přes rameno, se mi už docela zhnusil. Navštívil jsem proto Doněck a byl opravdu uchvácen.

To město za posledních pár let nepochybně vyrostlo do krásy nesmírné. Už jen chvíli, a bude krásnější než Boskovice a neříkám to jen proto, že mě tady uvítali s náležitými poctami, že mne tady řádně uhostili, že jsem se mohl osprchovat teplou vodou, říkám to proto, že je to pravda.

Doněck, a vůbec celá Doněcká republika urazila za několik uplynulých let, kdy se osvobodila od banderovských okupantů, evidentně velký kus cesty, nelžu, když řeknu, že je to země, kde zítra znamená již včera.

Nejedna západní demokracie by jí mohla závidět její elitu!

Tam na Západě je to samý zločinec, ale tady všechno poctiví a charakterní lidé, v jejíž tváři se zračí to, co lze bez uzardění nazvat láskou k rodnému kraji, který opět svobodně dýchá.

A média?

Přísahám, že nikde nejsou média svobodnější a pravdivější než tady v Doněcké republice.

Jen jedna věc mne tady zarazila.

Zeptal jsem proto na ni svých milých průvodců, kteří by pro mne udělali první poslední.

„Drazí přátelé, je vidět, že spravujete tento ráj na zemi s největší odpovědností a péčí, jak se sluší na řádné hospodáře.

Ale to mi řekněte, proč u pomníků padlým z Velké svaté vlastenecké války nejsou tanky, slavné T-34?

Ukradl je snad někdo?“ ptám se.

Moji průvodci se usmějí, ale jejich úsměv je vážný.

„Ne, nikdo je neukradl,“ odpoví mi a pokračují, „to máte tak, toužili jsme po svobodě, maximální svobodě, protože jen život ve svobodě je život důstojným, kdežto život v otroctví není životem, ale živořením. Vyhlásili jsme proto naši milovanou Doněckou republiku, abychom této svobody dosáhli, vyhlásili jsme jí ve vší počestnosti, snad ne absolutně v souladu s veškerým právem, ale v duchu svobody, protože právo na svobodu je právem nejvyšším.

Ale co se nestalo?

Ukrajinští fašisté nám sem vtrhli dělat pořádky!

Rozpoutali genocidu rusky mluvícího lidu, proti které byl údajný hladomor v třicátých letech skutečným posvícením, kde všichni od přežrání padají hubou na zem.

Museli jsme se bránit, tak je to, mnozí kvůli tomu museli přerušit i zaslouženou dovolenou!

Odmontovali jsme tedy tanky z pomníků padlým a zprovoznili je. Posádku tanku T-34 tvoří čtyři muži, ale nás se tam vešlo deset, protože každý chtěl bojovat proti banderovcům, které na nás poslala kyjevská chunta a kteří tady řádili ještě hůř než hitlerovci za Velké vlastenecké války, hlavně pak prapor Azov, podporovaný Štětinou.

Hitlerovci byli proti nim učinění andělé, třebaže se jich po válce vrátilo ze zajetí naprosté minimum!

Ale my se nedali!

Najížděli jsme do nich, do banderovců, našimi slavnými T-34 a mstili se za desetitisíce mrtvých, které měli na svědomí a taky za všechny vězně mučené v ukrajinských věznicích.

A tak jsme uhájili naši svobodu, pomocí tanků T-34 a uhájíme ji vždy, kdykoliv bude třeba!“

To řekli mi hostitelé a já se zastyděl za to, že jsem si myslel, že tanky T-34 někdo ukradl.

Nemohl jsem se k tomu mým hostitelům nepřiznat.

„Za to by se musel stydět každý slušný člověk, to znamená, že slušný člověk jste,“ řekli s pochopením a dodali, „ale jestli máte pocit, že byste mohl být ještě víc slušný, můžeme vám půjčit knutu, abyste za to zmrskal. Nebo vás můžeme zmrskat i my. A až vás zmrskáme, můžete jít do Vaalamského kláštera, který za svého dětství hojně navštěvoval patriarcha Alexej II. a stát se pravoslavným mnichem, abyste byl již navždy slušným člověkem.“

„Ano, tak to udělám!

Napřed mne zmrskejte a pak půjdu do Vaalamského kláštera, stanu se pravoslavným mnichem, starcem jako sv. Serafim Sarovskij!“ zvolal jsem radostně.

Mí hostitelé, představitelé Doněcké republiky, mne tak důkladně zmrskali, čímž důstojně oslavili demokracii a právo, na které u nás zvysoka pliveme, a pak mi ochotně ukázali cestu do Vaalamského kláštera, přejíce mi mnoho štěstí a úspěchů v mém novém, lepším životě v němž jsem se, už jako pravoslavný mnich, měl stát největší chloubou České republiky.