To už známe, barevný scénář s lidovým hněvem a následně mrtvými v Kazachstánu

To už opravdu známe, dá se říct, že nazpaměť. „Prostě nová vlna se starým obsahem," jak by řekl klasik

            Je to zvláštní, že i na takovém nehostinném a nepřívětivém místě, jakým vždy byla, je  a nejspíš už navždy bude Wall Street, žijí nějací lidé, ale je to tak. Těžko říct, co vedlo tyto příslušníky lidského druhu k tomu, že se usalašili právě zde, ve zdech všech těch ponurých domů, které vypadají jako by se měly každou chvíli zřítit k zemi a pohřbít ve svých sutinách vše živé, včetně nástěnných kalendářů.

            Na druhé straně to však svědčí o nezlomné odolnosti lidského druhu, který dokáže přežívat i v takto otřesných životních podmínkách, které panují v této ulici. Občas to až vnucuje myšlenku, že lidé, kteří zde vegetují, nejsou ve skutečnosti lidé, ale jen bakterie převlečené za lidi, protože bakterie, jak známo, přežijí všechno, nebo takřka všechno.

            Za zdmi jednoho z těchto ponurých domů, o němž by Dickens, kdyby ještě žil, nepochybně napsal skvělý román, se teď nacházejí dva muži, nutno říct, že běloši, ale nemá smysl lakovat skutečnost na černo, ti muži jsou prostě bílí a basta. Sedí v kanceláři, která je tvořena především zdmi, přičemž do jedné zdi je vysekáno okno, ze kterého lze přehlédnout podstatnou část Wall Street a nedá se říct, že by tento výhled byl dvakrát povzbuzující.

            Důležité ovšem je, že jeden z těchto mužů nabízí tomu druhému muži whisky.

            „Dáš si whisky, Džone?“ říká ten první muž.

            „Jo, dám si whisky, Džou,“ odpovídá druhý muž.

            První muž nalije do plastových kelímků, které zřejmě sloužily původně k pití kávy (plast je ovšem recyklovatelný), whisky, a když muži kelímky vyprázdní, řekne ten první: „Tak to vypadá, že se ledy konečně hnuly. Však už bylo na čase. Nic mě nesralo víc než ty zkurvený kryptoměny, ale teď už to půjde hezky ke dnu, co myslíš, Džone?“

            „Je to tak, Džou. Tohle fakt vypadá jako začátek konce,“ přikývne zamyšleně druhý muž.

            „No, zadarmo to nebylo. Ti žoldáci taky něco stojí, to víš, Pentagon není charita. Rejžují kurevsky na ty svý tajný armádě, svině, hlavně, že mají plnou hubu keců, jak hájej národní zájmy. Ale když přijde na věc, voškubou tě jak to kuře,“ ušklíbl se první muž.

            „Za ty prachy to ale určitě stálo. Podívej, teď už si koupíš bitcoin jen za čtyřicet táců,“ podal druhý muž prvnímu svůj smartphone.

            „Hrome, to je pád jako hrom, od listopadu ztratil ten zasraný bitcoin víc jak čtyřicet procent, ještě že jsme ty žoldáky do toho Kazachstánu poslali. Taková prdel světa a přitom patří k zemím s největší těžbou kryptoměn. Celkem vzato nás to nakonec přišlo ještě hodně levně, co myslíš, Džone?“ usmál se první muž.

            „No tak určitě, Džou,“ přikývl první muž a pokračoval, „byla to jasná sázka na jistotu. V těhletěch despociích a diktaturách jako první, když začne jít do tuhýho, vypnou internet. A to jsme potřebovali, aby vypnuli internet a přestali těžit ty zkurvený kryptoměny, co přesouvaj těžiště moci od nás z Wól strýt kdoví kam.

            To přece není normální, aby se nějakej virtuální bitcoin prodával za 69 klacků, zatímco my tady dřeme jako koně!

            A oni to tam fakt v tom Kazachstánu vypnuli. Čína, to je ještě pořád velký sousto, ale tím Kazachstánem jsme si dost pomohli.

            První muž se na chvíli nad něčím zamyslel a pak řekl: „Víš, Džone, vypadá to, že nejlepší by bylo vypnout na internet na celém světě. Aspoň na měsíc. To by těma zkurvejnema kryptoměnama hezky zamávalo. A taky bych chtěl vidět ten poprask na burze. Tesla by šla k zemi jak olověnej zepelín, a Amazon taky.

            A pak, jak by se internet znova zapnul, začalo by se zase hezky od nuly. Bylo by to takový nový stvoření světa v malým. Co myslíš, Džone?“

            „Asi jo, Džou. Ale buďme rádi aspoň za ten Kazachstán,“ řekl druhý muž.

            „To je fakt, Džone. Bylo to docela jednoduchý, a přitom ti lidi, co to tam ovládaj, jsou taky miliardáři. Takový miliardáři, že i Trump je proti nim jen poslíčkem od Rockfellera. Je mi divný, že si to nepohlídali,“ zakroutil hlavou první muž.

            „To už není naše starost, Džou. Nezapomínejme, že jde o víc než jen nějaký prachy. Když zlikvidujeme kryptoměny, a zlikvidovat je musíme, protože jinak ony zlikvidujou nás, přispějeme tím i k ochraně klimatu, protože ta jejich těžba žere elektřinu jako čert. Statisíce počítačů na světě jedou imrvére jen proto, aby se někdo napakoval na kryptoměnách.

            Je tohleto normální?

            Ten Kazachstán byl v tomto směru velkej hráč, ale bohužel ne jedinej. Musíme udělat všechno, abychom kryptoměny zlikvidovali, a tak zachránili klima i planetu a konec konců i nás, lidi. Vona ta elektřina taky není zadarmo, například v Česku se zvedly ceny elektřiny jako ďas a lidi se tam toho bojej ještě víc než Ruska.

            Nikdo nás nemůže obviňovat z nějakejch špinavostí, nejsme žádní vrazi z Wól strýtu, to teda ne, Džou,“ praštil druhý muž pěstí do stolu.

            „To je fakt, Džone, to nejsme,“ přikývl první muž a dodal, „když už mluvíme o Wól strýtu, všiml sis, jak je ta naše ulice odporná? Já ti někdy koukám tady z tohohle okna a divím se sám sobě, jak tady můžu žít. Vždyť ty baráky jsou vyloženě odporný, a ty ksichty, co vidím na ulici, když si vezmu dalekohled, z toho by se fakt jeden poblil.“

            „Jo, kdoví co, to tady není, máš pravdu, Džou. Taky bych občas nejraději zahnul kramle, ale to víš, taky splácím hypotéku,“ pokrčil rameny druhý muž a navrhl. „máš tam ještě tu whisky?“

            „Jo, mám,“ řekl první muž, vytáhl lahev whisky a nalil ji do plastových kelímků.

            „Je skvělá,“ řekl druhý muž, když do sebe whisky obrátil.

            „Víš, musím se ti k něčemu přiznat, Džone, To ve skutečnosti není whisky, ale obarvený denaturák. Na noc v něm nechám yyluhovat pět sáčků pigi, aby to získalo barvu,“ přiznal se první muž.

            „Ale i tak je to skvělý pití. Život je hned veselejší, když se člověk ožere jako Rus. Jenom jedna věc je škoda, Džou,“ povzdechl si druhý muž.

            „Jaká, Džone?“ chtěl vědět první muž.

            „Že nejsme černoši. To bychom teprv dokázali věci,“ řekl druhý muž.

            „Jo, to je velká škoda, to bychom mohli na firemních večírcích imitovat Džeksna, i když ten byl zrovna bílej jako my,“ souhlasil druhý muž a schoval lahev se zbytkem obarveného denaturáku zpátky do sejfu zabudovaného ve zdi jednoho z těch baráků, které dělají z Wall Street tak temné a ponuré místo nevhodné k životu, že kdo nemusí, ten tam raději nežije.