To je válka, Ladiku...

V nadpisu ani perexu se prý nesmí používat slova, která by mohla být používána za neslušná, sprostá, nebo i vulgární. A tak je nepoužívám

            Kyjevská fašistická, a k tomu navíc ještě loutková junta už na tom musela být opravdu špatně, když při kdovíkolikáté vlně mobilizace došlo koncem tohoto léta i na Ladika, jenž byl až doposud zproštěn vojenské služby pro přespřílišnou dobromyslnost svého obličeje, protože voják, který jde právě na zteč, prostě nemůže mít dobromyslný výraz.

            A tak Ladika odvedli, navlékli do munduru už dosti děravého, protože Ladik byl už jeho asi pátým nositelem, přičemž boty si musel Ladik vzít vlastní. Zdálo se, že fašisty z NATO a Bruselu, Sorose v to počítaje, nejvíce pálila jižní fronta, protože Ladik byl spolu s ostatními nešťastníky, kteří se většinou nalézali v pokročilém stádiu progresivní paralýzy, po půldenním výcviku, převezen do Kerče, odkud se banderovci, hitlerovci a sorosovci marně pokoušeli vylodit na posvátné ruské břehy.

            „Naložíme vás do gumových člunů. Úkolem těch, kteří se dostanou na ruský břeh, bude jeho odminování,“ vysvětlil jim americký důstojník, černoch a navíc ještě buzerant.

            „A jak ho máme odminovat?“ zeptal se Ladik.

            „Prostě se budete plazit, dokud to nebouchne,“ vysvětlil mu černoch a to bylo vše.

            Ladika tedy naložili do gumového člunu a vyslali ho přes moře, které bylo klidné a pokojné, vstříc ruským pozicím. Ladik měl štěstí. Ze všech gumových člunů, které tvořily tuto invazní vlnu, dorazil k ruským břehům právě jeho. Ladik se z člunu vyvalil ven a začal se plazit.

            Jenže pobřeží byl zaminováno skutečně tak hustě, že se neplazil snad ani půlmetru a narazil na obrovskou palačinku, politou sádlem a naplněnou škvarkama, která byla nastražená pod nějakým mrtvým vojákem. Okamžitě se do ní pustil, aby ji zlikvidoval. Sežral ji za dvě sekundy, a protože nic nebouchlo, plazil se dál.

            Ale zase se neuplazil ani půlmetru a narazil na obrovský hamburger!

            I ten sežral za dvě sekundy a zase nic nebouchlo, tak se plazil dál.

            No, plazil, protože okamžitě narazil na další nastraženou minu. Tentokrát to byla taštička s marmeládou a politá máslem.

            I tu Ladik sežral, aniž by cokoliv bouchlo.

            Těch hamburgerů, palačinek a taštiček, které Ladik zlikvidoval vlastním tělem byla neuvěřitelná spousta, a tak se, vůbec jako první příslušník protektorátního vojska, probil přes ruské minové pole až k první ruské obranné linii.

            Jenže ruští vojáci měli jasný rozkaz ani krok zpátky, a taky věděli, že za Volhou už není žádná země.

            „Urá!“ zakřičeli a v síle jedné divize se vrhli na Ladika.

            „Davejte kolbasu!“ křičel ruský generál, který divizi velel a skutečně ruští vojáci, kteří Ladika obklíčili ze všech stran, začali do Ladika rvát legendární ruský vojenský hrubozrnný salám, se kterým kdysi Rudá armáda došla z Moskvy a až do Berlína.

            Ladik se udatně bránil, mocným skusy svých dobráckých čelistí polykal ruský salám, ale přesila byla příliš veliká. Cítil, jak mu botbná a roste a břicho, cítil, že už je přežraný jako nikdo dosud v celé historii lidstva ovladaného světovládci. Ale nevzdal se, bojoval do posledního místečka ve svém bachoru, dokud se neozvala rána a Ladikovi nebouchl bachor od totálního přežraní.

            Ladikovy se podlomily nohy a on padl svoji držkou do posvátné ruské půdy, kterou musel znesvětit svými výkaly na příkaz fašistů a banderovců.

            Byl konec.

            Někdo se nad ním sklonil a pošeptal mu do ucha: „To je válka, pičo! A jestli ne, tak jsme se zmýlili.“

            Jako odpověď se z Ladika vydralo už jen dlouhé a takřka nekonečné říhnutí….