To, co slavíme jako nový rok, je jenom podvod

Na novém roce není nic nového. Skutečně nový rok by vypadal docela jinak. I my sami bychom vypadali jinak, měli bychom šest noh a hlavu spojenou s hrudí v jediný celek

            V našem pustém a, kvůli absenci vysokorychlostního internetu, již takřka vylidněném mikroregionu působí oslava příchodu nového roku obzvláště děsivě a hrůzostrašně.

            Už od raného silvestrovského soumraku se začne ozývat vytí vlků, kteří již zcela převzali vládu nad krajem. Není dne, aby nějaká zapomenutá fotopast ze setrvačnosti nezaznamenala jejich smečku beztrestně se potulující krajinou, kterou opustili lidé, jdouce do velkých měst za lepším.

            Zatímco vlci vyjí z plných plic, dobře si vědomí své převahy, zbědovaní lidé se choulí ve svých doupatech kol televizí, jejíž blikavé světélko marně se pokouší rozrazit temnotu posledního dne v roce.

            „Haha!“ ozve se sice tu a tam smích, jak se na silvestrovskou noc sluší a patří, když se z televize ozve nějaká podařená hláška.

            Ale každé vycvičené ucho rozeznalo by hned v tomto smíchu spodní tóny plné již docela zvířecího strachu.

Ne, smích, kterým se u nás lidé smějí, není smíchem plnotučným, je stejně tak podvyživeným jako důstojnost nás všech, kteří jsme zde ještě zůstali, uvěznění v bezvýchodnosti svých životů, utopeni v nekvalitním alkoholu, nejsouce schopni, bez vysokorychlostního internetu a kvalitního vzdělání, ve svých životech cokoliv pozitivně změnit.

            Kol osmé hodiny večerní vytí vlků nápadně zesílí.

            „To se jim to, kurva, na silvestra vyje, když nám vyplácí socku v poukázkách!“ zatínají lidé bezmocně své pěsti.

            Starý rok se končí, nastávají poslední jeho hodiny. Ale do duší lidí nevkrádá se žádná naděje, třebaže nový rok je už za dveřmi, nikdo nedoufá u nás v posun k lepšímu.

            Lidé jsou u nás marností svého života vysíleni tak, že si nedávají už ani žádná předsevzetí.

            „V novém roce najdu si konečně slušně placenou práci,“ nevytýčí si nikdo u nás smysluplný cíl do nového roku, ani si neřekne, „v novém roce se naučím angličtinu, abych zvýšil svoji konkurenceschopnost na trhu práce.“

            A dá-li si přece jen u nás někdo novoroční předsevzetí, tak je to těžký alkoholik v posledním tažení.

            „Vypadnu odtud, uteču pryč, protože tady se nedá žít!“ sotva srozumitelně blouzní v nastupujícím deliriu, které by přišlo tak jko tak, je to jen shoda okolností, že nastalo zrovna na silvestra, v den, kdy lidé loučí se s nebožtíkem starým rokem.

            V posledního hodinu starého roku zesílí vytí vlků natolik, že už není slyšet ani tu televizi, kolem které poletují ke všemu lhostejné můry, nebo aspoň jejich třepetavé přízraky.

            A pak udeří posledních deset sekund starého roku.

            „Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, hurá!“ odpočítávají všude jinde lidé nadšeně sekundy svého života, a kdyby se byl všechen čas zastavil pouhou sekundu před půlnocí, byli by nejspíše zklamaní, že se nedočkali nového roku, mluvili by o smůle, říkali by, že se čas mohl zastavit až o dvě sekundy později, ve chvíli, jež by již byla novým rokem.

            Ale u nás lidé poslední sekundy neodpočítávají.

            Jen neslyšně cosi drmolí. Ale to drmolení nic neznamená. Jsou to již jen poslední, takřka nefunkční a žádný význam nemající zbytky podmíněného reflexu.

            Konečně udeří půlnoc.

            Ale lidé se u nás nezačnou šťastně objímat, že nastal nový rok, nezačnou se líbat na tváře.

            Ustrašeně se podívají na toho, který je nejstatečnější z nich.

            Tento člověk na jejich pohledy přikývne a trochu nejistým krokem se vydá k východu z lidského doupěte.

            Na jeho prahu se ještě jednou ohlédne po všech ostatních a pak se vrhne ven, aby tam mohl odpálit novoroční petardu.

            „Prásk!“ třaskne osaměle petarda, protože nejbližší, ještě obydlené, lidské doupě je kdoví jak daleko.

            Vytí vlků umlkne a všude se rozhostí novoroční ticho.

            „Vše nejlepší do nového roku,“ pronese někdo nejrychleji, jak to jde, protože má na to jen sekundu, než se zase ozve o poznání zběsilejších vytí vlků, podrážděných třasknutím petardy.

            Málokdy se stane, že se člověk, který odpálil petardu, vrátí zpátky. Hovořit o štěstí se dá už tehdy, když se pak podaří najít aspoň nějaký kousek jeho, šelmami roztrhaného, těla.

            Proto se u nás s novoročním přípitkem čeká deset minut, nevrátí-li se přec, přes veškerou nemožnost toho.

            Až pak se otevře ten nejlacinější sekt, jehož láhev se nechá kolovat, dokud se celá nevypije. Potom se lidé opět schoulí kolem televize, tupě na ni hledící, čekající, až se v naší pustině konečně rozední a bude zde aspoň trochu bezpečno i na nový rok.

            Za světla si vlci u nás na lidi, co tady ještě zůstali, netroufnou. Za světla mají ještě strach přiblížit se na méně než dvacet metrů. Ale vydrží-li jim tento strach i v novém roce, to nikdo neví, ani veřejné orgány státní moci, které už nás nejspíše docela odepsaly.