Ti, kdo (lepšolidi) házejí květiny do odpadkových košů, jsou primitivní hlupáci

Triumfální a blažený výraz ve tváři prezidenta, když pronášel toto své poselství národu, byl více než výmluvný. Ano, existuje taková zvláštní zákonitost, že ten největší hlupák se zpravidla považuje za nejmoudřejšího člověka

            Mezi pacienty dr. Jekylla těžko bychom hledali někoho skutečně bezvýznamného, opravdovou nicku, která nikdy nic ve svém životě nedokázala.

Takové hledání bylo by už od samotného svého začátku ovšem zcela bezpředmětné, neboť mezi pacienty dr. Jekylla byli výhradně lidé, kteří, stejně jako on, absolvovali napřed Eton, a potom Oxford, samozřejmě s jedinou výjimkou, kterou byly ženy.

Ale uznejte sami, nač je tak půvabným stvořením, jakými byly bezesporu pacientky dr. Jekylla, manželky, snachy, tchyně, dcery, sestřenice či neteře, všech těch významných mužů, nějaké vzdělání, jestliže je středem pozornosti stejně tak dobře učiní nikoliv důkladná znalost Knihy posledního soudu, ale náhrdelník z pravých perel, jimiž je jejích šíje ověnčena zrovna tak triumfálně, jako je hlava césarova ověnčena vavřínovým věncem?

Dr. Jekyll se těšil u svých pacientů zasloužené vážnosti. Ženám sloužil dokonce i jako zpovědník, neboť tajemství lékařské může být docela dobře chápáno i jako tajemství zpovědní (a naopak), ostatně praxe, kterou dr. Jekylla provozoval, totiž praxe psychiatrická neliší se příliš od praxe, kterou provozují faráři všeho druhu, lze se právem domnívat, že kdyby putoval Kristus po zemi v dnešních časech, skončil by dříve či později v péči dr. Jekylla, nebo některého z jeho kolegů.

Koho by z těchto vážených lidí (a byli mezi nimi i ministři či poslanci!) napadlo, když vycházeli z ordinace dr. Jekylla, že právě mluvili s primitivním hlupákem, kterým se jim šťáral v jejich psyché hrubýma a špinavými rukama!

A přece tomu tak nade vší pochybnost bylo. Za distingovaným zevnějškem dr. Jekylla, za jeho inteligentní tváří, za jeho mnohaletou psychiatrickou praxí a koneckonců, proč to nepřiznat, i diplomem z Oxfordu, dovedně se skrývala ta nejprimitivnější hloupost, jakou si snad nelze ani představit, protože tak primitivní hloupost by nedokázal na plátně zobrazit ani ten nejgeniálnější malíř, o starém buzerantovi da Vinci ani nemluvě.

Kdo by to byl řekl?

V Londýně od léta, už tedy aspoň dobře pět měsíců, řádil primitivní hlupák. Nebylo týdne, aby někdo nenašel v odpadkovém koši evidentně úmyslně odhozené květiny. Jediná čtvrť, kde které se tento primitivní hlupák vyhýbal, byl Kensington, ale mimo něj nebylo v celém Londýně místa, kdr by konsternovaní a vyděšení prostí lidé nenacházeli v odpadkovém jeho hrůznou vizitku.

Londýnská veřejnost byla odpornými činy primitivního hlupáka nanejvýš pobouřena, ale veškeré policejní pátrání po nebezpečném primitivovi bylo zatím bezvýsledné. Když pak byla 17. listopadu, v den obzvláště mlhavý (ale který den není v Londýně obzvláště mlhavý) objevena kytice i v koši, který se nalézal pouhých padesát metrů od Downing Street č.10, nezbylo ministru vnitra (velmi nadějnému politikovi) nic jiného, než aby ještě téhož dne podal demisi.

Ale ani tato demise nevedla k dopadení primitivního hlupáka. Ba právě naopak, jeho řádění se ještě vystupňovalo, po 17. listopadu už primitivní hlupák odhazoval kytice do koše každý den, takže média ho překřtila na Jacka Rozparovače No. 2, a sázkové kanceláře pomalu, ale jistě zvyšovaly kurs na to, že nebude nikdy dopaden, třebaže se do pátrání po primitivovi pustil i slavný Sherlock Holmes se svým přítelem dr. Watsonem, který jej od toho, ovšemže marně zrazoval, argumentuje tím, že nejhorší je srážka s blbcem.

„Je to výzva, milý dr. Watsone,“ odbyl ho slavný detektiv, ale zatím ani on nedokázal objasnit záhadu květin, které z vůle primitiva končily koši.

Byl obzvláště mlhavý den (ale který den není v Londýně mlhavý), když ke květinářce stojící na rohu dvou špinavých uliček nedaleko Temže přistoupil dobře oblečený muž, z něhož kvalitní vzdělání přímo sálalo.

Na policii a později i soudu, řekla květinářka o tomto setkání následující: „Mohlo bejt tak kolem desátý, když mně přistoupil pěkně voblečenej a dobře vzdělanej pán a začal si prohlížet mý zboží. Měla jsem na skladě jen chryzantémy a dvě orchideje, tam u Temže ani lidi nic jinýho nekupujou, sou to nevzdělanej dobytek, neznaj nic jinýho než jen chryzantémy a orchideje.

,Ježišmarjá, snad si mě nechci vzít. Vypadá jako ňákej doktor, ještě budu paní doktorová,‘ napadlo mne, tak si ten pán důkladně prohlížel mý zboží, až to vypadalo, že je to jenom záminka.

,Budou si přát?‘ zeptala jsem se ho, abych ho povzbudila.

,To jsou chryzantémy?‘ voptal se mě ten pán a ukázal na mý zboží.

,Ano, chryzantémy,‘ přikývla jsem a ukázala na orchideje, ,a todleto to sou orchideje, domovem v Jižní Americe.‘

,Chtěl bych kytici,‘ řek ten pán.

,Svatební?‘ vyhrkla jsem.

,Svatební?‘ podíval se na mě ten pán.

,No, sou ještě smuteční,‘ řekla jsem mu.

,Dejte mi svatební,‘ řek ten pán, a ve mně hrklo, jako že si mě snad chce dovopravdy vzít, jenže se hned vopravil, ,nebo ne, dejte mi raději smuteční!‘

,Smuteční?‘ bylo mi hned divný, že chtěl napřed svatební a pak smuteční kytici.

,Smuteční,‘ přikývl a najednou vypadal, jako by někam spěchal.

Udělala jsem mu teda jako tu smuteční kytici, dala jsem do ní i ty orchideje. Ten pán mi dal librovou bankovku, ani nechtěl nazpátek, hned šel pryč.

,Tak máš, holka, po štěstí. Kdepak, takovej nóbl pán si chudý, třebaže poctivý děvče nevezme,‘ pomyslela jsem si smutně a pak spráskla ruce, ,ježišmarjá, já mu nedala účtenku!‘

Rozběhla jsem se za ním a křičela na něj: ,Vaše účtenka!‘

Ale von se nezastavil, i když mě musel slyšet. A tak jsem to nahlásila, jakože si nevzal tu účtenku, abych neměla žádný voplítačky, jako že sem mu ji nechtěla dát a tak vošidit stát na daních. Von měl povinnost ji po mě žádat, a když ji nežádal, co mi jinýho zbejvalo, než to nahlásit, že jo?

Ale to by mě v životě nenapadlo, že ten pán je ten primitiv, co vyhazuje květiny do košů, dyť měl takovej inteligentní kukuč a taky takový zlatý hodinky, až jsem se divila, že mu je ještě nikdo neukrad!“

Onen pán, který si koupil u květinářky smuteční kytici, nebyl nikdo jiný než dr. Jekyll.

Když se zbavil květinářky, v běhu si schovav kytici důkladně pod kabát, takže to nemohl nikdo poznat, nasedl do první sdílené drožky a poručil drožkáři: ,Kensington! Ke Stamford Bridge!‘

Mlha mezitím zhoustla natolik, že bylo vidět sotva na krok.

Drožka zastavila na požadovaném místě, dr. Jekyll vystoupil a dál pokračoval pěšky. Mohl ujít dobře tak tři sta metrů, když se náhle zastavil u jednoho z odpadkových košů, evidentně dobře naučeným pohybem vytáhl zpod kabátu smuteční kytici a mrštil jí do koše, zatímco se mu z hrdla vydralo slastné: „Áááách, o tom jsem snil celý život!“

A sotva to dořekl, dopadla mu na rameno něčí ruka. Dr. Jekyll se otočil a spatřil drožkáře.

„Jste usvědčen, Mr. Hyde. Květiny patří do biodpadu, jen primitivní hlupák je může házet do koše,“ řekl drožkář a dodal, „nemějte strach, Scotland Yard je už o vás informován.“

„Udal jste mne?

Pak jste udavač!“ zvolal dr. Jekyll, rozrušen svým odhalením.

„Mýlíte se, nejsem udavač. Jsem Sherlock Holmes,“ řekl slavný detektiv a ukázal na postavu, která se vyloupla z mlhy, „a to je můj přítel dr. Watson.“

„Tak jsem tady, Holmesi,“ řekl dr. Watson, ale pak, spatřiv Mr. Hydeho, zvolal, „dr. Jekyll! Kde se tady berete, dr. Jekylle, v takové zatrolené mlze?“

„Mr. Hyde, alias dr. Jekyll je ten primitivní hlupák, co háže květiny do koše a ne do odpadu, milý Watsone,“ usmál se Sherlock Holmes.

„Není možná!

Vždyť jsme studovali na Oxfordu ve stejném ročníku, on s vynikajícím prospěchem, já s odřenýma ušima, jak jsem pořád pařil!“ divil se Watson.

Ale to už na místo dorazil Scotland Yard a obojakého dr. Jekylla na místě zatkl. Jako absolvent Etonu a Oxfordu nemohl být dr. Jekyll samozřejmě odsouzen, i když byl bezpochyby primitivní hlupák, protože bioodpad nemá v normálních odpadkových koších opravdu, co dělat, ostatně většina soudců byla jeho pacienty.

„Bylo by dobré, kdybyste změnil vzduch, dr. Jekylle. Chátra je na takové věci, jako je házení biodpadu do koše, náramně citlivá, a my tady kvůli vám nepotřebujeme žádnou revoluci. Jeden Cromwell bohatě stačil, když máme ty svobodné volby, že jo.

V Indii, u jednoho pluku, jež je ležením pod Himalájemi, se právě uvolnilo místo plukovního lékaře. Máte štěstí, onen člověk, který jej zastával, se upil k smrti. Říká se, že prý je tam moc pěkná příroda, úplně jiná než tady u nás v Londýně. Myslím, že by se vám tam mohlo líbit, protože, ač je to k nevíře, i mezi našimi důstojníky se tu a tam najdou relativně inteligentní lidé.

Víte, budu k vám upřímný, i přes to všechno, co jste natropil s těmi zatracenými květinami, jsem v hloubi duši přesvědčen, že nejste až tak primitivní hlupák. Vždyť i mne, když jdu někdy kolem koše, svrbí ruce pokušením. Být to čistě na mě, udělím vám bez rozpaků státní vyznamenání Za zásluhy.

Ale je tady bohužel veřejné mínění, manipulované médii, na které musíme brát ohled.

Himaláje, Matka hor, člověče, skoro vám závidím, ten výhled, ten vzduch tam,“ řekl dr. Jekyllovi jeden vlivný muž s telefonním číslem přímo na ministerského předsedu a potřásl dr. Jekyllovi přátelsky rukou, ačkoliv veřejně jeho řádění příkladně odsuzoval jako všichni ostatní, ale přece to byl, marná sláva, taky inteligent, i když jen absolvent Cambridge.