Ti, co porušují karanténu, by měli být exemplárně potrestání. Třeba i lynčem

Není možné, aby lidé z uzavřených obcí utíkali pryč po lesních cestách. Jestli nedokážou vydržet čtrnáct dní lapět na zadku, pak musí být potrestáni

            Hledal jsem ji po celém bytě, všechno zpřevracel, až jsem jí konečně našel v koupelně.

            Ležela ve vaně, ponořená v horké vodě, ze které jí vyčuhovala jen hlava a taky, abych nelhal, vrcholky kolen.

            „Co tady děláš?

            Já tě hledám po celém bytě, a ty jsi v koupelně!

Víš, že nesmíš vůbec vycházet ven z ložnice! Schválně jsem tam dal na okno mříže, aby tě nelákalo utéct!““

            „Koupu se,“ řekla, vůbec se nehýbajíc.

            „Koupelna byla přece zamčená!“ připomněl jsem jí.

            „Našla jsem klíč. Zapomněl jsi ho na botníku. Zřejmě jak ses obouval, tak ti překážel. Položil jsi ho na botník, ale jak jsi spěchal do obchodu, aby senioři nevykoupili základní potraviny, tak jsi ho tam zapomněl. Já ho našla a odemkla si koupelnu,“ vysvětlovala mi.

            Sáhl jsem do vnitřní kapsy svého koženého kabátu, který již budu muset nejspíše brzy odložit, protože se venku rapidně oteplilo. Měla pravdu. Klíč v kapse nebyl. Nemohl jsem se na ni zlobit, ani ji vyčítat, ani ji, což bylo nejhorší, kárat za její prohřešek vůči karanténě, protože sám jsem jí svojí nedbalostí umožnil, aby se dostala do koupelny.

            Přesto jsem řekl: „Měla jsi zůstat v ložnici. Natolik ti důvěřuji, že už tě dva dny nezamykám v ložnici, když jdu pryč. Jsi v ní zavřená už týden, mohla sis na to zvyknout. Doufal jsem, že už jsi pochopila, že karanténa je o osobní zodpovědnosti každého z nás. Kdyby se chovali všichni, co jsou v karanténě, jako ty, pak ani žádná karanténa nemusela být.

            A ty, ty nejenže vyjdeš z ložnice, ačkoliv je nezamčená, ale ještě se schováš do koupelny, ačkoliv je zamčená.“

            Ale apeloval jsem na ni úplně zbytečně.

            „Je to tvoje chyba,“ řekla a konečně se pohnula, vystrčila svá kolena trochu víc nad vodu, „předně jsi mě měl v ložnici zamknout. Když karanténa, tak se vším všudy. Je to o tebe velmi nezodpovědně spoléhat na zodpovědnost druhých, v tomto konkrétním případě tedy na zodpovědnost moji.

            To, že jsem byla v ložnici zavřená už týden, neznamená, že jsem si na to už musela zvyknout, že jsem se smířila s karanténou. Týden je na něco takového moc krátká doba, snad kdybych tam byla zavřená deset let, pak bys mohl, po těchto deseti letech, nechat ložnici s klidným svědomím odemčenou.

            A za druhé jsi neměl zapomínat klíč od koupelny na botníku.

            Co jsem měla, podle tebe dělat, když jsem ho tam našla?

            Měla jsem předstírat, že tam není?

            Ty bys to snad na mém místě dokázal, vrátil by ses hezky do ložnice, a předstíral, že jsi z ní nevyšel. Ale já nejsem ty. Vzala jsem ten klíč, odemkla si koupelnu, svlékla se, vlezla do vany a napustila si horkou vodu. Nemůžeš mi nic vyčítat, ani mne za to, máš-li svědomí, nemůžeš trestat. Na vině tomu jsi ty, ne já, ty jsi mi to všechno umožnil sérií svých chyb.“

            Měla, bohužel, pravdu. Kdybych ji teď udeřil do tváře, bylo by to, jako bych udeřil sám sebe. A udeřil-li jsem ji i přes to do tváře, učinil jsem tak proto, že mi nic jiného ani nezbývalo, její chování nemohlo zůstat bez trestu, byť jen symbolického.

            Ale ona symboliku toho, bohužel, jako vždy nepochopila.

            „Chudáku!

Neumíš nic jiného!“ vmetla mi do tváře, když se po mé facce, uznávám, že o něco surovější, než jsem zamýšlel, vzpamatovala.

„Myslíš, že mne to nebolí?

Bolí mne to ještě víc než tebe,“ odpověděl jsem jí smutně.

Ale ona už byla nepříčetná.

„Zmlať si mne, kolik chceš!

Mně je to jedno!

Vzala jsem si ibuprofen, vidíš tady!

Podívej! Teď mi můžeš nafackovat, kolik chceš!“ vytáhla z vody prázdné plato od ibuprofenu, nejspíše na něm seděla.

Víc mě ranit nemohla.

„To jsi mi udělala schválně, ty mrcho! Dobře víš, že nesmíš užívat ibuprofen! Vzala sis ho schválně, abys mi ublížila, protože jsi věděla, že tě budu muset za to, co jsi udělala, potrestat!“ zaúpěl jsem.

Triumfálně se usmála.

„To víš, že jsem si ho vzala schválně. Vím dobře, že nesmím užívat ibuprofen, protože se mi může přitížit, a taky vím, jak tě to zraňuje, když si ho vezmu.

Myslíš, že jsem blbá, abych si nevzala ibuprofen, když vlezu do koupelny, kterou musíš přede mnou zamykat?

No tak mě zmlať!

Proč mě nemlátíš?

Snad jsi nepodepsal Istanbulskou úmluvu? “ vysmívala se mi.

Ale já už ji neudeřil. Klesl jsem bezmocně na kolena, lokty se opřel o okraj vany.

„Vždyť teď mi můžeš i zemřít, víš, co říká WHO!“ plakal jsem jako malé dítě, zatímco ona si připouštěla do vany horkou vodu, jako bych tam vůbec nebyl, jako by se to všechno odehrávalo jen v mé nemocné hlavě.