Taky se rádi převlékáte do ženských šatů jako Ondřej Brzobohatý?

A jak si u toho říkáte? Říkáte si u toho Božena Němcová, nebo Anežka Přemyslovna? Ale řeknu vám, to musí dát práce, když to ze sebe zase všechno shazujete a dáváte do automatické pračky, v rukách to snad neperete...

Jednání církevního soudu, jenž neměl za úkol nic menšího, než rozhodnout o tom, zda je posvátný svazek manželský mezi jistým hudebníkem a jistou kráskou, neplatný od svého samotného počátku, bylo hladké a vůbec ne bouřlivé.

Ani ne po čtvrthodině, i bičování nebohého Krista před jiným soudem trvalo o pár minut déle, dospěl soud, respektive jeho členové, vážení, hluboce věřící muži, již byli samotným Bohem povoláni ke kněžské službě, v souladu s Kodexem kanonického práva (kánon 1671 až 1691, k tomu, že toto manželství je od svého samotného počátku neplatné a tedy se nejedná o svátostné manželství, a proto je před samotným Bohem rozlučitelné.

„Není pochyb, že soud rozhodl správně,“ zamlaskal spokojeně emeritní arcibiskup, jenž se k jednání soudu taky nějak nachomýtl, a pokračoval, „díky svědectví zde přítomného bratra v Kristu, oddaného Božího služebníka Romualda, víme nyní už víme to, co Bůh věděl již ve chvíli uzavření, ovšem nyní už neplatného, církevního sňatku.

Co my jsme spojili tady na zemi, nebylo spojeno v nebi, protože Bůh nemůže spojit manželství, do něhož vstupuje muž, který se převléká za ženu.

Ale kdo z nás to mohl vědět?

Nikdo!

Jednali jsme ovšem v dobré víře, že jsme to my, kdo rozhoduje o tom, které manželství je svátostné a které ne, přičemž svátostné manželství může být jen to katolické.

Myslíme si, že jsme to my, kdo oddáváme manžele, kdo je spojuje na věky, ale málo platné, poslední slovo má přece jen Bůh.

Kdepak, na Boha jsme všichni krátcí.

Kdo by to byl řekl. Muž a obléká se do ženských šatů!“

Emeritní pražský arcibiskup opět spokojeně zamlaslal, bylo přece jasné, že Bůh přece nemůže nikdy spojit ve věčný svazek manželský někoho, kdo se převléká za ženu, byť se svatba koná v katolickém kostele.

„Kdyby přišel převlečený za ženu už na svatbu, bylo by hned jasné, není to naše chyba!“ konstatoval velebný a důstojný pan Romuald, tedy ten, kdo se nejvíce zasadil o zneplatnění církevního sňatku, „když se muž obléká do ženských šatů, když na sebe navléká všechny ty krajkové podprsenky, miniaturní tanga, když si natahuje na nohy hedvábné punčochy, když si zvýrazňuje rty rtěnkou, nebo když si dokonce holí podpaždí, je to hřích!

Hřích, který zapovídá sám Bůh!

Tady, drazí bratři v Kristu, není co řešit!

Naše víra nám zapovídá, abychom se převlékali za ženu!“

„Ano, naše víra nám to přísně zapovídá,“ zamlaskal zase emeritní pražský arcibiskup a, podvědomě pohladiv kříž, který se mu třpytil na hrudi, pokračoval, „leda bychom se převlékali za Panenku Marii, pak by to jistě nebyl hřích.

Nemůže být hříšné, co tak či onak souvisí s Bohorodičkou. Když se muž převlékne za Bohorodičku, je to naopak velmi záslužné, neboť Bohorodička chovala ve velké lásce sv. Wojtylu.“

Kněz Romuald přikývl, posunuv si své brýle: „Ano, když se muž převléká za Panenku Marii, není na tom nic hříšného, ba právě naopak, je to nejlepší důkaz jeho zbožné úcty. Přičemž je zřejmé, že i Panenka Maria musí mít pod svým rouchem nějaké spodní prádlo, protože kdyby jej neměla, sváděla by k hříchu. Ale Panenka Maria, už z principu, nemůže svádět k hříchu, čili musí mít spodní prádlo, jak ostatně dokázal už sv. Wojtyla ještě jako krakovský arcibiskup.

Emeritní pražský arcibiskup opět zamlaskal: „Já si kupuji spodní prádlo v Triole. Jeho střih mi zcela vyhovuje, a taky se snadno pere, stačí jej prát na třicet v neckách. Myslete si o mně, co chcete, ale stačí mi to, já si na luxus nepotrpím, nanejvýš tak na barokní kočáry.“

Kněz Romuald s pochopením přikývl: „Nemám nic proti Triole. Některé věci od ní jsou určitě kvalitní. Ale já, když dovolíte, dávám jednoznačně přednost věcem od Calvina Kleina. Calvin Klein, to je moje srdcová záležitost. Dokonale mi padne. Věřte, nebo ne, ale díky němu jsem byl nejlepší drag queen v semináři. Jen jsme tomu tak, z pochopitelných důvodů, neříkali, říkali jsme tomu pěstování mariánského kultu.“

Emeritní pražský arcibiskup spokojeně zamlaskal, ale tentokrát nic neřekl.

Promluvil však úřadující pražský arcibiskup, který až dosud mlčel: „Já, jak víte, pocházím z jihu. Tam u nás mají již ženy docela jižanské rysy. A taky nosí pestré sukně. A mnoho mužů tam u nás na jihu taky nosí pestré sukně, protože nechtějí v ničem zaostávat za ženami.

Proč by Panenka Marie nemohla nosit také pestré sukně?

I ona je přece z jihu, jako já, i ona má obličej plný jižanských rysů!

Určitě i Panenka Maria nosila pestrou sukni, takovou, jakou mám pod svou klerikou.“

Přítomní muži, hluboce věřící, povoláni ke kněžské službě, přikývli.

Emeritní pražský arcibiskup navíc zamlaskal, a pak se zeptal: „A spodní prádlo máš odkud? Z Trioly?“

Pražský arcibiskup zčervenal, sklonil hlavu a šeptem se přiznal: „Já chodím na ostro!“

„To je hřích! Těžký hřích!“ vykřikl velebný a důstojný pán Romuald.

„Pane bože, co mám dělat? Strašně mě to škrtí, nahoře i dole, když si to obleču, nemůžu v tom dýchat!“

Emeritní pražský arcibiskup tentokrát nezamlaskal, ale položil otcovsky ruku na rameno svého kolegy: „Musíš se kát a litovat upřímně svých hříchů.

Lituješ, že chodíš na ostro?“

„Ano, lituji toho,“ kál se pražský arcibiskup.

„Dám ti nějaké svoje věci. Neboj se, mám zásadu, že žádnou věc nemám na sobě víc než jednou. Je to opravdu kvalita.“

A tak emeritní pražský arcibiskup a velebný a důstojný pan Romuald zachránili pražského arcibiskupa před věčným zatracením.

Jeho život, neboť lituje svého hříchu, se nekončí a ve chvíli, kdy si obleče spodní prádlo od Calvina Kleina, dojde i svého naplnění, protože duch svatý si drag queen zvolil jako svůj příbytek a skrze ni nás zahrnuje četnými milostmi, proto je i skutečná Církev jen jedna a proto mimo ni není žádné spásy, neboť ona je nádobou věčné a neposkvrněné čistoty, ona je nevěstou Kristovou...