Taky máte radost, že „Prague Lions“ s Annou Kellnerovou včera tak hezky vybouchli?

Najde se, jářku, někdo, kdo si přál, aby se Prague Lions z portfolia nejbohatšího Čecha Petra Kellnera radovali ze zisku jakéhosi obskurního snobského Super Cupu?

            Dlouho po procitnutí, vlastně až do oběda (obědvám zpravidla v 13.00) jsem vůbec nevěděl, co budu dnes dělat.

            A nebyl bych snad věděl až do samotného večera, kdybych si náhle neuvědomil, že se dnes koná Global Champions Prague Playoffs, jehož vítěz získá Super Cup!

            „Musím podpořit Prague Lions, aby se probojovali do další fáze!“ oddechl jsem si, že i pro dnešní den podařilo se mi najít víc než smysluplnou náplň, i když už to chvílemi vypadalo všelijak.

            Oblékl jsem se tedy, jak se sluší a patří vzhledem k mrazivému počasí, jež v těchto dnech panuje, vzal jsem si tedy i hřejivé jégrovky, na které ostatně nedám dopustit, a celý nažhavený a docela již v bojové náladě vyrazil jsem do O2 arény, bez níž by si již kulturní mapu Česka sotva kdo dokázal představit.

            Do začátku zbývala dobře ještě půlhodina, ale před O2 arénou už bylo plno koňských handlířů, kteří nabízeli své živé zboží, držíce bujné oře za ohlávku.

            „Pane, pane!

            Kupte si koně!

            Je to výborný skokan, vyhrajete s ním olympiádu.

            Podívejte na jeho zuby!

            Jako z porcelánu!“ volali na mě tito lidé ze všech stran, odhalujíce naučeným pohybem zuby svým koním, které ukradli kdoví kde.

            Ten nejprůbojnější mne dokonce chytil za rukáv mého vatovaného kabátu, aby mi dokázal, že na koupi jeho koně nemohu jaktěživo prodělat.

            „Pane, to je kůň jak víno!

            Čím starší, tím lepší!

            Ten se nezastaví před žádnou překážkou!

            A že trochu kulhá?

            Stačí, když mu to pořádně rozmasírujete, protože to bude asi jen zanícená šlacha.

            Chci za něj jen padesát miliónů!

            Mějte slitování, mám ženu a děti studují na vysoké!“ lamentoval.

            „A co studují?“ zeptal jsem.

            „Byznys, pane!

            Studují byznys!“ zalomil nešťastník rukama.

            „Koupím vašeho koně,“ řekl jsem, dojat tím, že jeho děti studují byznys, a dal mu požadovanou částku, „tu máte.“

            Muž konečně pustil moji ruku a já tak mohl zmizet v útrobách arény. Naštěstí se dobře znám s jejím majitelem a tak jsem se nemusel tlačit mezi obyčejnějšími lidmi kdesi pod střechou, kam se prodávaly ty nejlevnější vstupenky.

            V jeho VIP lóži, kde kromě rohoží na sezení nebylo již zhola nic (za to však odtud byl nejlepší myslitelný výhled na kolbiště), jsem zastihl tohoto svého známého, nejbohatšího muže našeho národa i se snoubencem jeho dcery, skvělým mladým mužem, v již docela napjatém očekávání, neboť v tento večer měla vyjet na souboj s překážkami i naše nejlepší parkurová jezdkyně, jež byla neuvěřitelnou (neuvěřitelnou aspoň na naše malé české poměry) shodou okolností právě dcera tohoto známého!

            „Servus!“ pozdravil jsem a dodal, „jak to vypadá?

            Máme šanci na postup?

            Přiznám se, že bych se rád v neděli pomazlil se Super Cupem.“

            Můj známý, nejbohatší Čech mi odpověděl: „Kůň je na tom dobře, za něj ručím celým svým majetkem.“

            „Chválabohu,“ oddechl jsem si a obrátil se na snoubence našeho želízka v ohni: „A co Anna?

            Spala dobře?“

            „Spala!“ odpověděl snoubenec s oním výrazem, který mají všichni zamilovaní muži, když se člověk zeptá na spánek ženy, kterou milují, „ani jednou za noc se neprobudila!“

            „Chvála bohu!

            Člověk musí být na tak náročný parkúr hlavně dobře vyspaný!“ oddechl jsem si a obrátil se na známého, „a co Catch Me If You Can?

Jak se té daří?“

            „Děkuji za optání, daří se ji dobře. Zdá se, že už si zvykla na českou národní povahu. A náš, český, oves jí taky náramně chutná,“ odpověděl známý.

            „Chválabohu!“ odvětil jsem a dodal, „dobře, že ji nekoupil Gates.

            Ta mladá Gatesová, to je hotový řezník, tfuj!“

            Známý přikývl: „Anička si takového koníčka zaslouží. Za to, jak tvrdě maká. Ve stáji je už v pět ráno, ještě dřív než já ve své kanceláři. A těch hodin, co stráví denně v sedle, těch by se nedopočítal ani můj daňový poradce!

            A jak je na sebe přísná!

            Řekni, Dane!“

            Snoubenec přikývl: „Nikdy jsem ve svém životě neviděl ženu, která by na sebe byla přísnější!“

            I já jsem přikývl: „Proto taky rychleji dosáhne svých cílů. Celý táta!“

            Známý taky přikývl: „Vedl jsem ji k tomu od mala. Aby věděla, že v životě nedostane nic zadarmo.“

            Přikývl jsem, ale v tom vběhl do naší VIP lóže nějaký pořadatel: „Rychle, pane Kellnere, na dámském hajzlu praskla voda.

            Stříká to na všechny strany!“

            „Omluvte mne, musím to vyřešit,“ řekl známý a odběhl za pořadatelem.

            Využil jsem toho, že jsme osaměli a zeptal se snoubence dcery známého: „Nepřeháníte to s těmi cizinci ve Spartě?“

            Ten jen pokrčil rameny: „Snad. Ale co jiného mi zbývá? Vždyť i v Prague Lions je víc cizinců než Čechů.“

            „To je fakt,“ musel jsem uznat.

            Chvíli jsme mlčeli a pak se mě nastávající zeť známého zeptal: „Nepůjčil byste mi dvě stě padesát miliónů?

Dostal jsem tip na jednoho kamerunského fotbalistu, na jaře mu bude pětačtyřicet a my nutně potřebujeme na hřišti zkušenost.

            Řekl bych si o ně tchánovi, ale on má teď plnou hlavu koní, fotbal ho vůbec nezajímá, a když, tak jen čínský.

            Zaručím se vám za ty peníze elektrárnou v Počeradech.“

            „Beze všeho. Mám rád počeradskou elektrárnu, její okolí je vskutku nádherné, rád tam bezcílně bloumám v hlubokém zamyšlení,“ řekl jsem a vytáhl žádanou částku, „tu máte, doufám, že se letos zachráníte.“

            „Já taky. Děkuji vám moc,“ strčil si snoubec dcery známého peníze do kapsy právě v nejvyšší čas, protože globální klání nejlepších jezdců se právě začalo.

            Pro naše barvy se ovšem ten, jinak, fantastický večer, neskončil dobře, třebaže dcera známého shodila jen jednu překážku. Všichni jsme z toho byli náramně smutní.

            A nejvíc samozřejmě dcera známého, která zajela tak skvěle.

            „Měli jsme ty nejvyšší ambice, tátu to stálo tolik peněz.

            Je to velké zklamání!“ smutnila.

            „Nic si z toho nedělejte, slečno!

            Blbé náhody se dějí!

            Rok se rok s rokem sejde a my se bude radovat z vašeho olympijského zlata, které nebude stát daňové poplatníky ani korunu!

            Dejte na mě!

Jen musíte pořád tak tvrdě pracovat,“ těšil jsem nebohou jezdkyni, jak to jen šlo.

A když jsem zmlkl, byla tvář dcery známého opět jasná a usměvavá, nelhal jsem tedy ani trochu, za každým úspěchem není nic než jen práce, tvrdá, nelidská, otrocká.