Taková grcálkovina se dá zplodit jen za peníze nebo v blázinci

Znáte jistě ty Grcálky. Jen grcají a grcají a to je asi taky všechno, na co se zmůžou a nejšťastnější jsou, když všechno pogrcají, včetně sebe samotných

Svá nejlepší léta jsem prožil v Opavě.

Tamní ústav, jenž mi byl domovem, mi vyhovoval po všech stránkách. Na stravu, a jsou na to důkazy, jsem si nestěžoval ani jednou, ať už byla tekutá či tuhá, nebo byla i mixem obého, což bývalo především o nedělích, kdy do ústavu doléhalo zvenčí vyzvánění kostelních zvonů, v němž bylo cosi, co evidentně přesahovalo, ostatně jako všechno, co se děje v kostelích, horizont našeho bytí.

I peníze jsem měl v Opavě pěkné. Platili mě za počet mezer mezi slovy. Když se dařilo, dokázal jsem takových mezer za jeden den nasekat ohromnou spoustu.

„Kam na ty mezery chodíš, Grcálku?“ divili se všichni.

„Tuhle na ně chodím, tuhle nikam jinam!“ ukazoval jsem všem na jejich hlavy.

„To není možné!“ divili se všichni.

Ale byla to svým způsobem pravda. Nebyly to vlastně moje mezery, které jsem sekal mezi slova a za které jsem placen. Ty mezery jsem opisoval odkud se dalo, neocenitelným byl v tomto směru Dostojevskij, dá se říct, že dobrá půlka mezer, které jsem kdy nasekal, byla právě od něho.

Jak to, že na to nikdo nepřišel?

Mám jediné vysvětlení, totiž to, že lidé jsou příliš zahledění do sebe, a proto ani nepoznají mezeru od Dostojevského.

No, hlavně, že mě za to platili, pravidelně a bez odmlouvání, a když jsem přišel, že chci brát víc, neprotestovali, ba dokonce si se mnou vypili čaj.

„Jednou ten magorák pojmenují po tobě, Grcálku, uvidíš,“ říkali mi a já se s nimi nepřel, copak záleží na tom, jestli se nějaký magorák bude jmenovat Grcálkův magorák, vždyť se zrovna tak by se mohl jmenovat třeba Nožičkův magorák, a vyšlo by to úplně na stejno, do Božího království si to stejně nevezmu…

V Opavě jsem mohl, odhadem, strávit dvacet let, poctivých pozemských dvacet let, která mi ovšem vůbec nepřipadaly jako věčnost, protože věčnost, to je docela něco jiného než to, že ráno vstaneme, nějak se protlučeme přes den, a večer zase usneme, zdají se nám sny, a ráno pak zase vstaneme…

Kdybych mluvil o těchto dvaceti letech jako o věčnosti, byl bych za úplného trotla, který nemá ani páru o metafyzice a já přece nebyl v Opavě pro nic za nic. I to, že jsem tam byl mělo svůj jistý důvod a tak nebudu žvanit nic o věčnosti, nebylo nic pomíjivějšího než těch dvacet let strávených v Opavě, tedy kromě oněch dvou tisíc let, které uplynuly od zmrtvýchvstání Krista, ta jsou ještě pomíjivější.

Jednou, už nevím, v kterém roce mého pobytu v Opavě, tam přišel Ondrazsek. Říkalo se o něm, že je přeonačený Maďar. Ale to já nemohu posoudit, neboť jsem nežil za časů Rakouska-Uherska, a tedy mi Maďarsko, ostatně stejně jako Kristovi, či musulmanskému proroku Mohamedovi, nic neříkalo, byl to pro mě jen jeden z mnoha mýtů, kterým prostor zvaný Střední Evropa přetéká stejně tak, jako Ukrajina přetéká ruskou krví, protože Ukrajinci jsou vlastně Rusové.

Tento Ondrazsek si vsugeroval, že je bláznivá Markéta.

Nikdy jsem neviděl lepší a skutečnější bláznivou Markétu, než byl tento Ondrazsek!

Skutečnější o to, že zcela obešel bez podchodu těšínského nádraží.

Všichni jsme ho milovali, zrovna tak, jako Bůh miluje lidi. A skutečně mnozí pro Ondrazska, pro jeho spásu, obětovali svého jednorozeného Syna, který třetího dne vstal z mrtvých a za čtyřicet dní vystoupal na nebe, kde ho zakryl mrak.

Viděl jsem to mnohokrát a nejen já, protože mezi námi byla spousta evangelistů, kteří o tom podali mnohem věrohodnější svědectví, vám jistě známá, než já teď.

Jednou jsem se dal s Ondrazsekem do řeči.

„Brzy už bude pět hodin, půjdeš obracet seno?“ zeptal jsem ho jednoho předčasného rána.

„Ano, půjdu seno obracet,“ přikývl Ondrazsek.

„Taky bych ti nějaké seno nachystal. Ale ztratil jsem srp. Víš, v předvečer prvního máje, jsem ho ztratil. Jel jsem metrem a nechal ho ležet na sedadle ve vagóně. Na druhý den už tam nebyl,“ řekl jsem.

„A ty se divíš? V předvečer prvního máje je už tráva žírná. Být tam, taky ho vezmu. To je hřích, nechal ležet srp ladem,“ odpověděl Ondrazsek.

Ten Ondrazskův obrat se mi velmi líbil. Neváhal jsem a ještě ten den použil z něho mezery mezi slovy. Byl to den, kdy jsem nasekal mezer absolutně nejvíc, ještě mám někde na svém facebooku čestné ocenění, které jsem za to dostal od ministra vnitra.

Jen Ondrazsek se jednoho dne nevrátil z boje.

Ne, že bych brečet chtěl, to ne, ale byli jsme přece jen dva, poslední dva v celém ústavu, protože všechny ostatní už předtím stačili poslat do války a Ondrazska jako posledního, jenom mě ne, protože někdo v blázinci zůstat musí, marná sláva, protože kdyby byly blázince úplně prázdné, byl by to konec tohoto světa...