Tak už jsem taky naočkovaný! Naprali do mě AstraZenecu!

Není snad nikoho v této, nyní tak těžce zkoušené zemi, jehož veškeré naděje by se neupínaly k očkování. Já už naočkovaný jsem a vřele to doporučuji i vám, které tento důležitý životní krok do prázdna teprve čeká

            Byl jsem sám mile překvapen tím, jak mírné byly vedlejší příznaky po očkování vyhlášenou vakcínou AstraZeneca. Chystal jsem se na krutý očistec, na to, že budu obrácený duchovními vnitřnostmi ven, ale čekala mne spíše procházka rájem.

            „Kolikátého je dnes?“ byla moje první slova, když jsem se probral z bezvědomí, do něhož jsem upadl jen několik minut poté, co mi lékař, myslím, že to byl lékař, vytáhl injekční jehlu z levého ramene, řka, „tak máte to tam, pane. Bůh s vámi a vše zlé pryč.“

            „Dnes je patnáctého,“ odpověděli mi lidé, kteří stáli u mého lůžka přesně v takovém rozestavení, jako by to bylo božím hrobem.

            „Patnáctého? Chcete říct, že jsem byl v bezvědomí jen tři týdny?“ podivil jsem se nahlas, ale pak se rozesmál, nakolik mi to ovšem ochablá bránice dovolovala, „už chápu, haha! Je patnáctého, ale června, haha! Stromy už dávno odkvetly, už se ví, jaká bude letos úroda ovoce, ptáci vyvádějí mladé, šlachovití sekáči se ohánějí kosou, seno se suší ve sluneční výhni, haha!

            Byl jsem v bezvědomí víc jak tři měsíce, haha!“

            Nesmál jsem se dlouho, přece jen to bylo vysilující.

            Brzy jsem utichl a v tu chvíli, jako by na ni schválně čekala, řekla žena, která se nápadně podobala Marii Magdaleně z mých puberťáckých, tak vlhkých snů: „Ne, není patnáctého června. Je patnáctého března. Stromům teprve nabíhají pupeny, ptáci se začínají pářit, všude je plno staré loňské trávy, lidé ji je ještě nestačili všechnu vypálit.“

            „Cože, opravdu je patnáctého března?“ nechtělo se mi věřit těm neuvěřitelným slovům, ale pak jsem se zase rozesmál, „haha, už chápu! Je sice patnáctého března. Jenže 2022! No jasně, že stromům teprve nabíhají pupeny a ptáci se začínají pářit! Byl jsem v bezvědomí celý rok, haha!“

            Ale opět jsem se nesmál dlouho, opět jsem musel vysílením utichnout.

            Toho tentokrát využil muž, v jehož tváři bylo nápadně svatého, taková pokora, bohabojnost a mírnost se mnohdy nevidí ani v kněžském semináři.

            „Není patnáctého března 2022. Je patnáctého března 2021. Byl jste v bezvědomí skutečně jen tři týdny,“ řekl mi.

            Podíval jsem se na něj a zeptal se: „Vy jste z první linie, že to tvrdíte s takovou jistotou?“

            „Ano,“ přikývla další žena a dodala, „před námi už nikdo jiný není, my jsme ti první. Střídali jsme se u vašeho lůžka a čekali na tuto chvíli. Větší odměny se nám nemohlo dostat. Jsme hrdí na to, že jste po očkování AstrouZenecou přišel k sobě tak brzy, už po třech týdnech.“

            Ve tváři oné ženy, jakož i ostatních, se objevila nevýslovná hrdost.

            „Sám jsem nevěřil, že všechno proběhne tak hladce. Víte, to bezvědomí nebylo zase tak zlé. Jednu chvíli se mi zdálo, že jsem dokonce zahlédl skutečného anděla, ale zcela jistý si tím nejsem, zda to byl anděl. Možná to byl jen nějaký odlesk na hladině jezera, u něhož jsem celou tu dobu kempoval v obytném voze.

            Víte, co je zvláštní?

            Že to jezero nebylo vůbec zamrzlé!“ řekl jsem při vzpomínce na své bezvědomí.

            „Někdy se to stává, že jezero není zamrzlé,“ uklidnila mne žena, co vypadala jako Marie Magdalena.

            „Opravdu? Samozřejmě jsem rád, že nejsem blázen, že se to někdy stává, že jezero není zamrzlé,“ oddechl jsem si, ale pak si uvědomil, „počkejte, jestli je dnes patnáctého, tak to znamená...!“

            Vzrušením jsem nebyl schopen mluvit, ale lidé z první linie hned pochopili, co myslím.

            „Ano, to znamená, že za dva měsíce vás čeká druhá vakcinace,“ řekl muž se svatým výrazem ve tváři.

            „Už jen dva měsíce a můj organismus bude dokonale imunní, chráněn proti nákaze!“ zvolal jsem a v očích se mi objevily slzy, „to už nějak přečkám. Budu se dívat z okna, budu se těšit z každé sekundy, která právě uplynula. Už jen pouhé dva měsíce a všechen můj strach, který mne dusil, bude pryč, shoří v ohni pekelném!

            Řekněte mi, moji milí, je to pravda, že mi imunita vydrží až do podzimu?“

            „Ano, je to pravda. Minimálně do podzimu vám imunita vydrží, budete v naprostém bezpečí,“ přikývli lidé z první linie.

            „V bezpečí!“ opakoval jsem po nich jako ozvěna, šťastně se umívaje, „budu v bezpečí. Minimálně až do podzimu. Je to pravda!“

            Zmocnila se mne závrať z úspěchu mého očkování, všechno se se mnou točilo jako na hasičském bále. Lidé u mého lůžka mizeli jeden po druhém, odmrštění nejspíše odstředivou silou kamsi pryč.

Radostný vír, jenž mne strhl, byl stále silnější a silnější, slyšel jsem, jak kdosi, vypadalo to, že odněkud z nebe, volá: „Zastavte ho, proboha, ať se tak netočí, ta AstraZeneca je ale svinstvo!“

            Ale já se točil stále víc a víc a vůbec mi to nevadilo, proč taky, když se tím moje radost stupňovala?

            „Budiž světlo!“ zvolal jsem rozjařeně, když už u mého lůžka nikdo nestál, a bylo světlo.