Tajný křest Vladimira Vladimiroviče Putina, Krista Spasitele

Ctihodný bloger p. Petřík se v diskuzi pod jedním svým článkem vyslovil v tom smyslu, že si nepřeje, aby u nás vládli křesťanští fanatici. Vypadá to však, že i on se, chtě nechtě, musí výhledově s takovou vládou prostě smířit 

Krátce po anexi Krymu pocítil Vladimir Vladimirovič ve své duši mohutné, nanejvýš blažené vanutí.

Nebyl to však tentokrát záchvat vědomí své vlastní státnické a geopolitické geniality (tento záchvat míval Vladimir Vladimirovič pravidelně třikrát do roka), ale něco mnohem, mnohem důležitějšího, jakkoliv se zdálo, že nic důležitějšího než státnická a geopolitická genialita Vladimira Vladimiroviče už existovat nemůže.

Ale existuje!

To vanutí, které Vladimir Vladimirovič po anexi Krymu ve své duši cítil, to nebylo nic jiného než jen vanutí Ducha Svatého!

Ano, Vladimir Vladimirovič byl svatý, jen si to zatím tak docela neuvědomoval. Jisto však bylo, že ona blaženost, kterou pociťoval, se časem nijak neumenšovala, ba právě naopak, takže byla jen otázka času, neboť nikdo neví dne, ani hodiny, kdy si Vladimir Vladimir svoji svatost plně a bezezbytku uvědomí.

Stalo se tak po finále mistrovství světa ve fotbale, když Moskva voněla deštěm.

Šel déšť a Vladimir Vladimirovič šel s ním, šel městem, jež znal a hledal stopy včerejší, šel stejným směrem jako dřív a vzpomínal, a všechno se mu zdálo krásnější.

A tak se stalo Vladimir Vladimirovič, že přišel z Lužniků do Kremlu celý promoklý.

„Takhle promočený nemohu přece spát, musím se převléct do něčeho suchého!“ věděl, ale pak si ale uvědomil, „ale vždyť to je moje jediné oblečení!“

Ale nebyl by to on, aby se hned vzdal. Začal šmejdit po Kremlu a opravdu se mu podařilo objevit vcelku zachovalý župan, snad ještě po Chruščovovi nebo Stalinovi. Rychle ze sebe shodil mokré věci a vklouzl do županu.

Byl mu, pravda, velký, ale hřál, jak by řekl básník.

„Teď už mi bude jen teplo!“ pomyslil si Vladimir Vladimirovič a jakousi náhodou (ve skutečnosti to však byl nepochybně boží úradek) sáhl do levé kapsy županu, ačkoliv byl pravák.

A co v té kapse nenašel!?

Našel v ní písmo svaté, což ukazovalo na to, že tento župan kdysi asi, nejspíše během Velké vlastenecké války, skutečně patřil Stalinovi.

A opět to vypadalo jako náhoda a opět to byl ve skutečnosti boží úradek, když Vladimir Vladimirovič otevřel písmo svaté na stránce, kde je tak působivě vyobrazeno vzkříšení Lazara, ano, na té stránce, kterou kdysi předčítala Soňa Marmeladovová nebohému Raskolnikovovi.

„Byl pak nemocen člověk nějaký jménem Lazar z Betany, totiž z městečka Marie a sestry její Marty. (A to byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejížto bratr Lazar byl nemocen.),“ četl Vladimir Vladimirovič nahlas a když dospěl až k onomu místu, kdy Lazar vyjde z hrobu, pochopil konečně, že je svatý, nebo možná ještě něco mnohem víc, zvolav na celý Kreml, „Sovětský Svaz je taky v hrobě, zemřel, jsa nemocen jako Lazar a jeho smrt byla největší tragédií dvacátého století.

Ale jako Lazar vyšel z hrobu, vyjde z hrobu i Sovětský svaz a já jsem ten, od boha k tomu povolaný, kdo jej vzkřísí!“

Poznav svoji svatost, usnul Vladimir Vladimirovič jako dudek a probudil se až na druhý den ráno, když třikrát zakokrhal kohout na kremelské zvonici.

Vyskočiv z postele, rychle si oblékl, ačkoliv jeho oblečení bylo ještě ne zcela suché a pelášil za moskevským patriarchou, ani se pořádně nenasnídal.

„Najím se u Otce Kirilla!“ nelámal si s tím však hlavu.

A skutečně zastihl Vladimir Vladimirovič Otce Kirilla u, pokud možno, skromně prostřeného stolu, an právě snídá, maje za sebou už dvouhodinovou modlitbu.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pozdravil Vladimir Vladimirovič patriarchu a přežehnal se tak, jak se sluší a patří, ne tak, jak se křižují, tfuj, tfuj, razkolnici.

„Až navěky, amen!“ odpověděl patriarcha s plnou pusou a vyzval Vladimira Vladimiroviče, „usedni, milý synu, k mému skromně postřenému stolu a posnídej se mnou, já to sám stejně všechno nesežeru!“

Vladimir Vladimirovič bez odporu uposlechl výzvy patriarchy, usedl ke stolu a, nabrav si kaviár, zeptal se: „ruský?“

„Ano, ruský, náš,“ přikývl patriarcha a taky se zeptal, „co tě synu, přivádí do mého skromného příbytku moskevského patriarchy?“

„Musím vám něco říct, Otče,“ řekl Vladimir Vladimirovič a po krátké odmlce řekl ve vší vážnosti, „asi jsem svatý, Otče.

A možná nejen to.“

Patriarchu vší Rusi však slova Vladimira Vladimiroviče nijak nevyvedla z míry.

Dál jedl, právě s plnou pusou: „Vím, Vladimire Vladimiroviči.

Vy nejste jen svatý, ale jste i Spasitel.

Přišel jste, abyste spasil Rusko, vzkřísil k životu Sovětský Svaz.

Vím to, protože vás křtil můj otec, čekal jsem váš příchod každým dnem i každou hodinou a ty jsi přišel, ó Pane!“

Patriarcha, nabrav si předtím do svých úst co nejvíce kaviáru, vrhl se k nohám Vladimira Vladimiroviče.

„Ano, křtil mě tvůj otec, můj věrný služebníku Kirille,“ řekl Vladimir Vladimirovič a pokračoval, „matka mě se sousedkou vzala, zrovna, když byl otec na schůzi, aby to nevěděl a tajně mě donesly v kufru do Spaso-Preobraženského chrámu k Vašemu otci, který mne i pokřtil.

Dobře si na to pamatuji, bylo mi šest týdnů. Ačkoliv bylo krátce po oslavách 45. výročí VŘSR, vzduchem už poletoval sníh.“

„I já si na to pamatuji, Pane!

Otec přišel ten den domů, posadil si mne na klín a řekl: ,Dnes jsem křtil Spasitele, který spasí Rusko!´“ řekl Otec Kirill, a pak, kdoví proč, dodal, „hlavně si dej, Pane, pozor na majetek!

Majetek, to je velké pokušení, které není v souladu s evangelijní zvěstí, a proto žiju v luxusu, abych tomuto pokušení, co nejlépe odolal, každý den mu takto vystaven!“

„Vím,“ usmál se Vladimir Vladimirovič a požehnal svému věrnému služebníku, „odpouštím ti.

Nyní již můžeš žít v luxusu, aniž bys více hřešil!“

Otec Kirill byl po tom rozhřešení štěstím bez sebe, ale zase až tak velké překvapení, že je Vladimir Vladimirovič spasitel, to nebylo.

Každý inteligentní Rus přece dobře ví, nebo aspoň tuší, že Spasitelem Ruska nemůže být nikdo jiný než jen bývalý kágébák!