Tahle země není pro medvědy, ani mladý, ani starý, milý valašský medvěde!

Medvěd se prochází uprostřed vesnice. Napadne vaše dítě a možná ho zabije, ba i sežere! Vám se to bude líbit? Má větší cenu medvěd, kterých se na zeměkouli pohybuje tisíce, než vaše dítě? Odpovězte si sami, zachránci světa!

            Byl podzim roku 2018.

Sucho, které toho roku panovalo již od jara, stále nepolevovalo. Ale sucho nebylo to, kvůli čemu se hejtman Zlého kraje, a zároveň i senátor, Čuně převaloval neklidně na lůžku, oka nezamhouřiv, ačkoliv už bezpochyby táhlo na půlnoc.

            „Měl bys spát. Musíš být ráno svěží a plný sil, jsi přece hejtman i senátor zároveň,“ domlouvala mu konejšivým hlasem jeho manželka, ale marně.

            „Nejde to!

            Ať dělám, co dělám, nemůžu usnout.

            A přitom potřebuji být ráno svěží a plný sil, neboť jsem hejtman i senátor zároveň, voliči tak rozhodli.

            A těch užitečných kontaktů, co už mám!

            Na instalatéry i elektrikáře!“ zoufal si hejtman Čuně.

            Když pak konečně dutě odbila půlnoc, řekla mu manželka, už vystrašená na nejvyšší možnou míru: „Jestli pořád myslíš na ty cikány, tak už na ně nemysli, probůh!

            Udělal jsi to jedině možné, co jsi mohl udělat, poslal jsi je do práce.

            Ty přece taky pracuješ, jsi hejtman a zároveň i senátor a nikdo ti to nevyčítá!“

            Ale hejtman, a zároveň i senátor, Čuně nespal kvůli cikánům, ale kvůli něčemu jinému.

            „Nemyslím na cikány, aspoň ne teď. Myslím na něco jiného, snad i mnohem horšího. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, vždyť i ty musíš být zítra svěží a čerstvá, máš přece pět zubních ordinací,“ odpověděl hejtman Čuně.

            „Řekni mi to!

            Musíš mi to říct!

            Slíbila jsem, že budu s tebou v dobrém i zlém.

            A pak, víc hlav víc ví, i když ta moje hlava je jenom ženská a my nejsme žádní genderoví fanatici, kteří si hlásají, že mezi muži a ženami není rozdílu, my jsme křesťané.

            Ale i tak jsou dvě naše hlavy pořád víc než jedna!“ naléhala na hejtmana, a zároveň i senátora, Čuně jeho žena.

            „Dobře. Asi to tak bude opravdu lepší.

            Myslím na toho medvěda, co teď řádí v našem kraji víc než cikáni.

            Není vůbec plachý, nebojí se lidí.

            Odborníci říkají, že je to špatně, že prý je zparchantělý.

            A já, já jsem odpovědný za zdraví a životy lidí v našem kraji.

            Kdyby se někomu něco stalo, kdyby někomu ten medvěd vběhl pod auto a napáchal na tom autě škodu, hned to mám na talíři, hned mi to dají voliči sežrat.

            Musím na to myslet.

            Ach, bože, proč ten medvěd není plachý, proč se musel takto zparchantět v našem kraji, a to už je lyžařská sezóna na krku!“ zaúpěl hejtman, a zároveň i senátor, Čuně.

            „Tak ho nechej zastřelit, když je tak zparchantělý, když se nebojí lidí, když z nich nemá respekt.

            Není medvěd, není problém!“ poradila mu manželka.

            „Říkáš zastřelit?“ řekl váhavě hejtman, a zároveň i senátor, Čuně.

            „Zastřelit!“ prohlásila rezolutně jeho žena a pokračovala, „je přece v našem Zlém kraji dost myslivců, kteří mají doma kulovnice, a kteří ho, s optickým zaměřovačem, pohodlně trefí na komoru.

            Požádej je o pomoc. Jistě ti ochotně vyhoví, nasednou do svých terénních aut a medvěda jednoduše uštvou. Nebo můžeš požádat o pomoc i policii.

            Mají tam přece i ostřelovače. Naloží je do vrtulníků, vezmou si termovize a teď se ukaž, co v tobě je, huňáči!

            Nebo si myslíš, že by ho policejní ostřelovači ve vrtulnících s termovizí nedostali?“

            „Asi dostali,“ připustil hejtman, a zároveň i senátor Čuně.

            „To si piš, že dostali.

            Před vrtulníkem s termovizí se neschová nikdo, natož nějaký medvěd. Hezky nad ním poletí a pak, měj se hezky, míšo, na onom světě, kam se ovšem nedostaneš, protože zvířata nemají duši, hehe!“ musela se jeho žena zasmát tomu, že zvířata nemají duši, neboť chodila do kostela.

            „Máš pravdu.

            Není medvěd, není problém!“ uznal hejtman, a zároveň i senátor, Čuně a zamyšleně pokračoval, „kdyby náš Zlý kraj byl pustinou, kdyby v něm nebyli žádní lidé, to by byla úplně jiná.

            Kdyby tady byly hluboké hvozdy, nebo nedozírná tajga, kdyby tady u nás bylo jen ticho a klid, kdyby tady u nás nebyly silnice, průmyslové zóny, turistické resorty, kdyby se nemusely řešit žádné problémy s dopravou, kdyby se nemusel pořád rozvíjet turistický ruch, kdyby každá louka nebyla potencionálním stavebním pozemkem, k němuž je nutno vybudovat příjezdovou cestu, to by bylo něco jiného.

            To si tak pak, medvěde, řáď kolik chceš.

            Ale copak i my, lidé, nemáme právo na život v krajině, copak nejsme povinni zvelebovat náš kraj?

            Není možné, aby jeden jediný medvěd terorizoval celý kraj, aby se kvůli němu lidé v lese báli vystoupit z auta, aby se kvůli němu nemohli kochat přírodou!

            Medvěd není víc než člověk!

            Kdysi se jeho otec spářil s jeho matkou, hnán k tomu temnými pudy. Jeho plod se vyvíjel v matčině děloze a jeho matka jej přivedla na svět jako bezbranné medvídě. Kojila jej a bůhví, čím vším se přitom živila, aby měla pro něj dost mléka.

            Jenže tato země není pro medvědy!

            Tato země je pro lidi.

            Pro ty lidi, co sednou do vrtulníku a zastřelí jej. Není to moje vina, že zparchantěl, že se přestal bát lidí, tak si podepsal rozsudek smrti!

Ještě aby tak zabránil výstavbě plavebního kanálu Dunaj-Labe-Odra!“

            „To není vina žádného člověka, že tak zparchantěl, a už vůbec ne tvoje,“ uklidnila jej žena a dodala, „jeho houni, bychom si mohli dát obýváku ke krbu.

            Co myslíš?

            Jen aby ale neměl blechy!“

            „Neboj se, mám kontakty, řeknu Valentovi a on už to zařídí, aby neměl blechy,“ uklidnil ženu hejtman, a zároveň i senátor, Čuně.

            „Fajn.

            Ale teď už spi, netrap se tím medvědem, vždyť námi bdí spravedlivý a milosrdný bůh!“ připomněla mu žena jeho křesťanskou víru a to se ukázalo jako dobrý tah, protože minutu na to už hejtman, a zároveň i senátor, Čuně, ta svého druhu vyžírka par excellence, chrněl, jako když ho katolické močůvky hodí.