Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Co jste dnes dělali celý podzimní den? Já jsem dnes celý den oral. Já vím, je to infantilní celý den orat, leč pro mne typické. Víc než typické

            Nikdy jsem neviděl vyděšenějšího člověka, který by dokázal ještě stát na vlastních nohou a nemusel být podpírán z obou stran, třebaže k tomu moc nechybělo.

            Chystali jsme se právě někam odjet autem, snad i na několik hodin, už jsme měli otevřené dveře, opravdu nám zbývalo jen pár sekund do usednutí, když se přiřítilo jiné auto, které se strašlivým kvílením zastavilo těsně u našeho.

            „Panebože na nebesích!“ vydechli jsme, když auta vyskočil člověk, kterého jsme pro jeho mrtvolnou bledost sotva poznali.

            A přece byl ten člověk, nyní vypadající jako dokonalá troska zdevastovaná strachem a děsem, náš soused, kterého jsme poznali však spíše podle jeho auta než podle tváře.

            Tento soused bydlel ob několik domů na konci naší ulice a nyní zoufale gestikuloval, ukazuje právě směrem ke svému domu.

            „Rychle, tam, to je konec!“ vyrážel ze sebe značně neartikulovaně, přehazuje slabiky, nebo i dokonce celé hlásky, chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co nám říká, co nám chce sdělit.

            „Co se děje, sousede?“ ptali jsme se jej, ale marně.

            Nakonec jsme přece jen po několika sekundách pochopili, že máme naskočit do auta a jet za ním, že nám chce něco ukázat.

            Skočili jsme tedy do auta, jeli za ním šílenou rychlostí k jeho domu na konci ulice, těch asi padesát metrů jsme urazili tak rychle, že jsme se ani nestačili pořádně připoutat.

            Opět zakvílely brzdy a my vyskočili z auta. Soused otevřel branku a posunkem nás vyzval, abychom jej následovali, tentokrát už pěšmo.

            Co se dalo dělat?

            Běželi jsme tedy za sousedem, který se prosmýkl kolem svého domu, proběhl kolem bazénu s křišťálově čistou vodou a doběhl až k plotu, který dělil jeho zahradu od pustiny, která začínala za jeho domem, kterým se končila i naše ulice.

            „Panebože na nebesích!“ vykřikli jsme zas, když jsme spatřili to, co nám soused ukazoval a co jej vyděsilo tak, že mu div nezbělely vlasy, kdyby nějaké měl, kdyby jeho lebka nebyla docela lysá, a z čeho se nám tak podlomily nohy, že klesli jsme docela bezmocně na zem jako se klesá před oltářem v bázni boží.

            Pustina, jež rozprostírá se až k obzoru za naší ulicí a jež se dosud zdála bezpečně mrtvou, zničehonic ožila!

            Mrtvolné ticho, které z ní dosud vanulo, zmizelo a místo něj k nám vlahý podzimní vítr přinášel hukot dvou nebo tří gigantických traktorů, které lhostejně přejížděly sem a tam.

            „Orají!“ rozhodil soused rukama a pokračoval, „ráno jsem vstal a hned mi bylo něco divné. Chvíli mi trvalo, než jsem se odvážil podívat se z okna a to, co jsem spatřil, mne vyděsilo k smrti.

            V dálce na obzoru bylo vidět pohybující se tečky.

            Napřed jsem se utěšoval, že to jsou jen tanky, jenže když se tečky přiblížily natolik, abych je rozeznal, bylo mi, jako by mne připravil někdo o střechu nad hlavou.

            ,Panebože na nebesích!

To jsou traktory!‘ nechtěl jsem věřit vlastním očích.

Dlouho jsem pak seděl, nechopen ničeho, omráčen tím, že se k mému domu blíží traktory. Ale nakonec jsem se vzchopil, sedl do auta a jel za vámi, protože vy jste z naší ulice nejodvážnější!“

Soused měl pravdu, byli jsme z naší ulice nejodvážnější, ale tváří v tvář orajícím traktorům, jež se blížily k naší ulici, byla nám naše odvaha stejně k ničemu.

„To je hluboká orba!

Proti tomu jsme bezmocní.

Jestli dojdou až k našim domům, jsme ztraceni!“ věděli jsme, že nemá smysl konejšit se falešnou nadějí.

Pluhy za traktory vskutku zarývaly se tak hluboko do země, že z toho na nás šly mdloby. Brázdy půdy vyvržené z hlubin země leskly na podzimním Slunci jako břitvy, půda, jíž byla tvořena pustina za naší ulicí, byla nečekaně mastná.

Ze všeho nejvíc připomínala nyní pustina vzdouvající se moře, které se nelítostně blížilo k našim domovům, aby je bezezbytku pohltilo.

„Jestli mi zorají i zahradu a budou na ni pěstovat řepku, tak to nepřežiju!“ zaúpěl soused.

„Nikdo to tady nepřežije, jestli budeme mít za domem řepku!“ vykřikli jsme, vydáni zcela napospas orajícím traktorům, jež se stále blížily.

Už bylo možné rozeznat jednotlivé polní ptáky, kteří se za traktory slétávali do brázd jimi vyoraných jako na hostinu.

A bylo už taky možné rozeznat ty, kteří seděli za volanty těchto traktorů.

Byli to lidé s neměnnými tvářemi, s pohledy nanejvýš lhostejnými, jaké mají všichni lidé, již konají svědomitě svoji práci, jež je pro ně zároveň i zábavou. Hukot zesílil tak, že neslyšeli jsme už vlastního slova. Naše pohledy fascinovaně sledovaly radlice, jak se zařezávají do země, aby jí obrátily jejími vnitřnostmi navrch, přepůlených žížal jsme se sotva mohli dopočítat.

„Pryč!“ velel nám pud sebezáchovy, ale náš zrak se nemohl odtrhnout od obrácené půdy, z níž stoupala omamně pradávná vůně, jež mísila se s vůni spálené nafty, rovněž tak omamnou.

Konečně byla pustina zorána až k sousedovu plotu.

„Teď se pustí do nás!“ věděli jsme, že v příštím okamžiku budeme zoráni i my.

Ale k našemu nemalému údivu zvedly traktory jako by na povel nějakého neviditelného všemohoucího boha své pluhy a prorazivší sousedův plot, přejely přes jeho zahradu a rozbořivší mu přitom bazén i grilovací altánek, dostaly se do naší ulice, aby vítězoslavně odjely kamsi pryč, zanechávajíce za sebou zoranou pustinu, v níž nezůstal kámen na kameni, taktak jsme před nimi stačili uskočit, byly by nás jistě přejely.

„Dooráno jest!“ hlesl soused při po hledu na spoušť, kterou za sebou nechaly traktory.

„Ale nikoliv skončeno.

To všechno je teprve začátek konce. Už nikdy nebude život v naší ulici tak poklidný, jak až doteď býval, máme-li nyní hned za svými domovy pole,“ věděli jsme, že to nejhorší nás teprve čeká, že hlubokou orbou se teprve vše začíná.