Svolá Jiří Ovčáček na Letnou miliónovou demonstraci heterosexuálů?

Když se to povedlo nedostudovanému Minářovi, dostat na Letnou půl miliónů lidí, proč by se to nemělo podařit stejně tak nedostudovanému Ovčáčkovi?  

            V Lánech bylo zase jednou živo skoro jako za Masaryka. Není ovšem divu Jirka Ovčák, drže v ruce kufr, odcházel na léčení své deviace a kdo měl v ruce a nohy se s ním dojatě loučil. Napřed služebnictvo včetně hajných, potom prezidentovo nejbližší okolí, k němuž deviant ostatně sám patřil.

            „Nuž, hodně štěstí milý hochu,“ třásl mu rukou kancléř Mlynář, stěží zakrývaje slzy, „budeš nám tady moc chybět, ale neboj, nějak si poradíme i bez tebe. Co budeš na léčení, vezme to tady za tebe Alex. Pracovala v médiích, nějaké zkušenosti má, o to strach nemám. Určitě se z toho dostaneš, elektrošoky prý na to zabírají. Jak tam přijdeš řekni, že chceš elektrošoky, nenechej se odbýt.

            Ten rok, co tam budeš zavřený, uteče jako voda, a než se všichni nadějeme, budeš zpátky, zdravý a vyléčený!“

            Ale kancléř nebyl sám, kdo plakal. I prezidentův poradce Jedlý plakal jak krokodýl.

            „Drž se, chlape, ještě se spolu podíváme do Kremlu,“ dal Jedlý deviantovi pěst, a pak sáhl do kapsy, „a kdyby to nešlo, kdyby to bylo silnější než ty, kdyby to nešlo vyléčit, tak tady je moje služební zbraň. Je v ní jeden náboj, což je pro chlapa, který ví, co je to čest, tak akorát, aby odešel z tohoto světa jako skutečný muž.“

            Poradce dal deviantovi pistol, aby se zastřelil, když bude nejhůř a ani elektrošoky nezaberou. Sotva si ji stačil strčit do kufru, už k němu přivezli prezidenta.

            „Jak jistě víš,“ začal prezident, přičemž mu hlava spadla na bok, „mně od toho pomohly stromy. Objímal jsem je a úplně mě na to přešla chuť. Důkladně jsem prostudoval všechny zprávy BIS a tam, kam jedeš, jsou skutečně taky stromy. Kdybych měl vozík, jel bych tam s tebou, neboť i my jsme jako kmeny stromů. Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé, jak píše Churchill ve svém dopise Peroutkovi.“

            Ale to už museli prezidenta odtáhnout a jeho místo zaujal exprezident a příští prezident v jedné osobě.

            „Já nebyl nikdy na vodě, a proto mě ta svěrákovština a ten chartismus opravdu, ale opravdu velmi děsí,“ řekl exprezident i příští prezident deviantovi a vnutil mi svoji knihu, „mě zase od toho pomohla četba Prousta, ten mě z toho vyléčil, pochopil jsem, že je to jen ztráta času.

            Píšu o tom ve své nové knize, člověk potřebuje mít nějaký kompas, já vždy patřil k těm, kteří nesouhlasí s tím, co se masově a kolektivně dělá.“

            Snad by exprezident a příští prezident v jedné osobě mluvil dál, kdyby se nezalkl dojetím nad svou vlastní genialitou. Ale byl tady ještě arcibiskup, který se taky chtěl rozloučit s deviantem.

            „Bude se za tebe, synu, modlit celé noci, abys dokázal říct Ďáblovi ne!“ slíbil arcibiskup deviantovi, a pak mu, kloně se k němu, důvěrně zašeptal, „nejlepší je na to pevná vůle!

            ,Tak se vůle, osvoboditelka, stala tou, jež přináší bolest: a na všem, co může trpět?, se mstí za to, že ne-může nazpátek!‘ jak říká Náš Pán, Ježíš Kristus!

            Vůle od toho pomohla sv. Pavlovi i sv. Wojtylovi, vůle, to je základ naší víry v naše zmrtvýchvstání!“

            Takto povzbuzen a vybaven, vydal se Jirka Ovčák do léčebny, kde se devianti jako on léčí ze své ohavné nemoci.

            „Ubytování je u nás ve dvojlůžkových pokojích,“ oznámil mu ředitel, u něhož se Jirka Ovčák hlásil se svým kufrem, a zeptal se, „vy jste katolík?“

            „Ano, jsem katolík!“ přikývl hrdě deviant.

            „Safra porte, to nám ještě chybělo!“ odfrkl si ředitel, mna si bradu, „ke komu já vás jenom dám, když jste ještě ke všemu katolík?

Počkejte, myslím, že v pokoji číslo osm máme taky katolíka. Je tam sám, nikdo s ním nechce pokoj sdílet, protože je to profesor. Dám vám k němu, katolík patří ke katolíkovi, snad spolu, s pomocí boží, nějak vyjdete, kdo už by měl být spolu než katolíci?“

            Dva zřízenci, chlapi jako hora, svalnatí, fousatí a potetování, chytli Jirku Ovčáka jemně pod pažemi a odvedli Jirku Ovčáka do pokoje číslo osm.

            „Katolické buzny na převýchově zdraví Hrad! Budeš jako bažant spát dole,“ zvolal obyvatel pokoje číslo osm, seskočiv z patrové postele, když do něj zřízenci strčili Jirku Ovčáka a zavřeli dveře, nu ovšem nebyl to nikdo jiný než znalec ruské historie a literatury, profesor Kutna, s nímž měl nyní Jirka Ovčák sdílet jednu patrovou postel, která byla umístěna, kdoví proč, nikoliv u zdi, ale uprostře pokoje, jenž spíš ze všeho nejvíc připomínal vězeňskou celu...