Svoji slavnou EU a její výdobytky si strčte někam!

Naštěstí nejsem sám, kdo nepovažuje blahobyt, který plodí jen sobectví a nároky, za kdovíjaký výdobytek. Naštěstí je nás takových, kteří schválně nežijí bezstarostně jako zbytek stáda, víc

            Mohl bych se, kdyby na to přišlo, klidně živit například finančním poradenstvím.

            Radil bych lidem, do jakých finančních spekulací, do jakých všelijakých čachrů machrů s cennými papíry mají vrazit své peníze, aby byli bohatí a, pokud možno, co nejmíň pracovali, tyjíce ze všelijakých těch investičních leváren, bez kterých by byly finanční trhy jako moře bez vody.

            Ale neživím se tím.

            Neživím se tím, protože mám pocit, že bychom měli něco dělat, to jest, že každý člověk by měl něco dělat. Ano, myslím si, že mám povinnost něco dělat, cítím to prostě tak. A tento pocit povinnosti je tak intenzivní, že prostě nemohu dělat něco, co se jen jako skutečná práce tváří, proto se nemohu živit ekonomickým poradenstvím.

            Místo toho raději pracuji na poli, obdělávám půdu. Pracuji na něm, jako se na něm pracovalo dřív. Jako za starých časů, kdy ještě lidé měli povinnost starat se o své zdraví, jednoduše proto, že pro ně okamžitě nepřijela záchranka, jako teď, když zakopnou a rozbijí si nos.

            Pracuji, jako se na poli pracovalo dřív, bez jakékoliv mechanizace, jako tehdy, když se společnost ještě neposunula k vykonstruovaným představám a rozuměla sama sobě, své vlastní přirozenosti.

            Dřu na poli, od rána do večera, zatímco nad hlavou mi přelétávají letadla plná lidí, kteří nemají co pořádného dělat, a proto pořád létají sem a tam.

            Já dřu, a oni si někam letí. Ale nezávidím jim, protože dobře vím, že oni musejí závidět mně.

            Musejí mi závidět, protože oni nemají žádné povinnosti, oni nemusejí chodit každý den na pole a dřít tam do úmoru, jako já, aby se uživili. A mít dnes nějakou povinnost, to je výhra, to je poklad k nezaplacení.

Já dřu na poli, znoj mi mohutně stéká po tváři. Ale tamti, ti kteří sedí v těch letadlech, ztratili sice své povinnosti. Ale tato ztráta plodí v nich stále větší pochybnosti o sobě samotných, pochybnosti o vlastních schopnostech, a proto jsou tito lidé stále více závislí na státu a proto mají stále větší pocit nároků (převzato z článku M. Šichtařové „Mám nárok na bezstarotný život“).

A asi vám nemusím říkat, co plodí neschopnost dokázat sám sobě, že jsem svobodný a schopný přežít bez pomoci státu.

Ano, tato neschopnost plodí stále větší a větší prázdnotu a frustraci!

A už jste viděli někoho, kdo by druhému záviděl jeho stále větší a větší prázdnotu a frustraci?

Ano, dřu na poli a jsem vnitřně naplněný až po okraj.

Celé to má ovšem, přiznávám, i stinnou stránku.

Lepí se totiž na mě ženské a jeden ze základních rysů našich židovsko-křesťanských kořenů, a tedy i základních kamenů naší západní civilizace, je, jak to brilantně dokázal další dříč na poli, vyhlášený konzervativec Roman Joch, je přitom i monogamie.

Stačila by mi proto i jedna žena, ne tisíce. Ale ony se na mne lepí v celých houfech, protože muž, který se dokáže uživit sám, jim musí nutně imponovat.

Vždy, když se vrátím navečer z pole, sedřený jako kůň, čeká mne doma, namísto odpočinku, ještě další šichta, protože tam vždy najdu nějakou ženskou.

„Můj bývalý byl hlavní ekonom v jedné podělané bance, jo a taky seděl v jakési dozorčí radě, ta byla podělaná ještě víc. Tak jsem mu nakonec dala kopačky, protože řekni sám, co je to za práci?

Chlap by měl dřít na poli, aby byl svobodný, zrovna jako v Hamsunově Matce zemi.

A on?

Když dostal základní důstojnost při ztrátě práce v podobě podpory v nezaměstnanosti, hned začal vykřikovat, že má nárok práci vůbec neztratit!

Tak jsem mu sbalila kufr a ukázala dveře, kdepak by se ten dokázal postarat sám o sebe jako ty,“ vykládají mi ženy, tisknouce se ke mně.

„Co mě na ty ženské vidí, proboha? Vždyť dělám jen to, co je docela přirozené. Dřu na poli, abych byl svobodný,“ divím se v duchu, unavený, jak zákon káže.

„Víš, co se mi na tobě líbí?“ vykřiknou ty ženy, jako by mi četly moje myšlenky, „libí se mi na tobě, jak nasazuješ na EU!

A taky na její výdobytky.

Najdou se hlupáci, kteří říkají: ,Proč tolik nasazuje na EU a její výdobytky, když jsme se od války neměli tak dobře!‘

Jenže ti hlupáci nevědí, že blahobyt plodí jen sobectví!

Kam se podíváš, tam je jen sobectví, nikdo se s tebou o nic nerozdělí jako dřív, když neměl nikdo nic a lidi se dělili o všechno!

Nasaď, prosím tě na EU a na její výdobytky!“

Ženy se začnou ke mně lísat jako kočky, protože, a to jsem zjistil už dávno, nic je nevzruší víc, než když chlap, který se dokáže postarat sám o sebe, protože dře na poli, začne nadávat na EU a její výdobytky.

Jsem unavený, ale nejsem z kamene, taky mám v sobě nějaké hormony.

Ty ženské mě nakonec dotlačí k tomu, že vstanu, začnu přecházet sem a tam a, divoce u toho rozhazuje rukama, nadávám na EU a její výdobytky: „To EU a její výdobytky způsobily, že ženy ztratily víru ve své ženství!

Představa, že z nich dítě není vyoperováno muži v bílých pláštích, je pro ně noční můrou!

Vím jen o jedné jediné, skutečné ženě, na celém světě, která se nebojí rodit doma!

To sociální inženýři z Bruselu namluvili ženám, že mají prsa jen proto, aby si je vycpaly silikonem a dětem strčily místo bradavky dudlík!

Znám jen jednu jedinou ženu na celém světě, která si, tomu navzdory, nevycpala prsy silikonem, nebojí své dítě kojit a to dokonce i na veřejnosti!

Nebo kam se poděla intuitivní výchova dětí?

Znám jen jednu jedinou ženu na celém světě, která vychovává své děti intuitivně!

Tato jediná žena se nedala chytit do zlaté klece! Ta, kdyby jí její dítě onemocnělo, by ani za nic na světě by nevolala lékaře, ta by nedopustila, aby o život jejího dítěte bojovala padesát lékařů!

Tato jediná žena nechce od státu vůbec nic, tato jediná žena nepoužívá doma kuchyňský robot, tato jediná žena by přežila všechny války i hladomory, tato jediná žena by přežila totální společenský rozvrat, tato jediná žena by se dokázala o sebe postarat, protože se vzepřela blahobytu!

Tato žena je kněžna Libuše!

Ale co ostatní lidé?

Ostatní lidé věří, že mají právo dostat peníze od státu na cokoliv!

Ostatní lidé nepracují, nechtějí sami pečovat o své zdraví, nechtějí dělat vůbec nic a ještě ke všemu jsou přesvědčení, že miminka brečí, protože zlobí.

A za to všechno může blahobyt!

Všichni jsou, až na tu jednou jedinou, ženu, blahobytem docela zaslepeni, to EU a její výdobytky z nich udělaly otroky blahobytu, totální stádní sobce!

Kéž by už přišla nějaká válka, kéž by už přišla spása v podobě nájezdníků z východu, a všechno se u nás zase propadlo do chaosu! Kéž by zase přišla doba temna, zmatků a zmaru, nic jiného si ani rozumný člověk přát nemůže!

Stejná doba temna, jaká nastala po rozpadu říše Karla Velikého, když města byla vylidněna a země proměněna v poušť. V těch požehnaných časech silný utiskoval slabšího, svět byl plný násilí vůči chudým, lidé se vzájemně požírali jako ryby v moři. Zmizela veškerá civilizovanost a vrátily barbarské poměry, a světu vládli kmenoví válečníci, protože společnost dobře rozuměla své přirozenosti.

Kéž by se ty časy vrátily, aby lidé nechodili s každou blbostí k doktorovi, aby se ženy masově nedožadovaly císařských řezů a neodkládaly své děti do jeslí, aby si zas lidé měli pocit, že nejdřív musí pracovat, aby měli vůbec důvod proč žít!“

„Áááách! Áááách!“ sténají ženy v orgasmu, které v nich vyvolalo moje nadávání na EU a její výdobytky.

Mě se ovšem pokaždé zmocní strašlivá únava. Lehnu si do postele, okamžitě usnu a vzbudím se až ve čtyři hodiny ráno, kdy vstanu a jdu zase dřít na pole.

To se opakuje každý den, a konce tomu není. Ale do důchodu nepůjdu ani náhodou, nasrat jim (sociálním inženýrům) na nějaký důchod!