Svět nestvořil žádný monoteistický bůh

Jahve, Hospodin, Alláh, jak se všichni ti blízkovýchodní démoni a  běsi jmenují, jsou jistě schopni všeho, ale svět bezesporu nestvořili, protože na počátku byl přechodník

Včera, krátce po poledni, dorazili do ústřední budovy císařského paláce celí zaprášení poslední delegáti nicejského koncilu. Měli však na řádný odpočinek sotva necelý den, protože dnes ráno mezi delegáty koncilu zavítal i sám císař Konstantin. Za neutuchajícího potlesku všech přítomných (někteří delegáti tleskali tak energicky, až se jim z hlavy sesouvaly jejich biskupské mitry) si císař stoupl za řečnický pult, aby pronesl zahajovací řeč vůbec prvního ekumenického církevního koncilu, který uznávají západní i východní křesťané.

„Vážení biskupové, vážení delegáti tohoto koncilu. Svolal jsem vás k sobě domů, do svého honosného paláce, proto, abychom s definitivní platností rozřešili zásadní otázku, která znepokojuje naše křesťanská srdce a která vráží klín do církve, kterou jsem učinil základem svého státu,“ promluvil císař zvučným hlasem a, když utichl spontánní potlesk, pokračoval neméně zvučně, „co jest císařovo, císaři, co jest božího bohu, pravil ten, který je soupodstatný s Otcem a v jehož zmrtvýchvstání věříme.

Bůh je zodpovědný za své království, a já, císař, za svoji říši, za blaho a spásu jeho veškerého lidu. Nepřeji si nic víc jiného než to, aby bylo líp. Ale proto, aby bylo líp, musí být v mé říši pokoj. Ale pokoj v říši nebude bez toho, aby byl pokoj i v církvi obecné. Proto jsem svolal vás, osoby k tomu nanejvýš povolané, abychom jednou provždy uhasili věroučný spor, který se rozhořel v církvi, a který ohrožuje i stabilitu a prosperitu mé říše, pokud by se měl proměnit v prudký požár absolutního věroučného rozvratu.

Vážení biskupové, vážení delegáti tohoto koncilu. My všichni, přítomní zde jistě budeme beze zbytku souhlasit, zcela ve shodě s písmem svatým, že bůh stvořil vesmír prostřednictvím Velkého třesku. Nevěřím, že by se mezi přítomnými vyskytl byť jen jeden jediný kacíř, který by tuto pravdu, zjevenou nám písmem svatým, zarytě popíral.

Co nás však trápí, co nás znepokojuje, co zasévá do církve nebezpečné sémě sváru, je ona věroučná otázka toho, jaký bude vlastně konec vesmíru. Tato otázka musí být nyní jednou provždy vyřešena a o to vás, vážení biskupové, vážení delegáti tohoto koncilu, svým císařským jménem žádám.

Na závěr svého proslovu chci zdůraznit, že ve své říši nedopustím žádné rozbroje, a pokud nedospěje tento koncil k vyřešení tohoto sporu o konec vesmíru, budu nucen použít všech dostupných mocenských prostředků k tomu, aby církev byla v této, tak zásadní věroučné otázce zcela jednotná, to mějte, pánové, poněvadž dámy tady žádné nejsou, prosím, na zřeteli.“

Tímto upozorněním skončil císař Konstantin svůj zahajovací projev, a když dozněl mohutný potlesk, pustili se delegáti koncilu pod vedením zkušeného zákulisního hráče Hosía z Cordoby do projednávání otázky konce vesmíru, která v tu chvíli rozdělovala církev na dva znepřátelené tábory snad ještě víc než otázka, kdy slavit velikonoce.

Jako první vystoupil na koncilním plénu biskup Eusebius z Nikomédie, jeden z nejhorlivějších příznivců alexandrijského kněze Aria a jeho věroučné teze „Velkého křachu.“

„Nepředstavujme si mylně, že žijeme v mladém vesmíru,“ začal svou řeč biskup a zvýšil hlas, aby přehlušil pískání svých odpůrců, „tento omyl svedl na nebezpečné scestí mnoho našich bratrů a sester v Kristu, kteří uvěřili Antikristovu našeptání, že vesmír je stár sotva pět miliard let.

Náš Pán, Ježíš Kristus nám zjevil pravdu, že vesmír se nachází uprostřed svého trvání. Z toho vyplývá, že vesmír je předurčen ke kolapsu a zmizení.

,Z toho všeho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni!´ pravil Náš Pán, čímž jasně řekl, že temná energie se plynule změní v negativní energii, což vede ke smršťování vesmíru, které se skončí veškerým zánikem hmoty v singularitě, tj. v božím království!

Kdo nevidí tuto zjevnou a zjevenou Pravdu, ten je Antikrist a musí být vyloučen z církve!“

„Bravo, bravo!“ křičeli stoupenci kněze Aria, zatímco odpůrci Velkého Křachu křičeli, „apage Satanas! Apage Satanas!“

Vřava sílila a nejspíše by se změnila v krvavou rvačku, kdyby všechny přítomné neutišil císař Konstantin.

„Ticho, nebo vás dám všechny napřed zbičovat a pak ukřižovat, pakáži jedna biskupská!“ zařval a všechno zase ztichlo.

Nyní vystoupil na plénu jeden z nejhorlivějších odpůrců Velkého křachu, biskup, který se sice taky jmenoval Eusebius, ale nebyl z Nikomédie, nýbrž z Kaisareje, na první pohled rozvážný muž, odolný vůči každému pokušení.

„To, co jsme před chvílí slyšeli, nebylo nic jiného než jen našeptávání Ďábla, který nás chce odloudit z ovčince Pána Našeho,“ pravil vskutku rozvážně a neméně rozvážně pokračoval, „co pravil Náš Pán, Ježíš Kristus, umíraje za nás za všechny na kříži?

Pravil: ,Bože, bože, proč jsi mě opustil!?´

Co to znamená?

Znamená to, že vesmír se rozpíná a rozpínat se nepřestane!

Tedy i bůh se rozpíná, proto se koncentrace jeho přítomnosti musí blížit k nulové hodnotě, ale nikdy nebude nulová, protože nejen hmota a energie, ale i bůh ani nevzniká, ani nezaniká!

K žádnému smršťování nedojde, a ani k němu, dle slov Pána Našeho, nikdy dojít nemůže, protože vesmír se bude rozpínat do nekonečna a třebaže se bude rychlost rozpínání snižovat, nikdy se nezastaví!

Zánik vesmíru tak bude trvat celou věčnost, neboť i nám byl slíben život věčný!

Za přibližně 1025 let od narození Krista budou většinu hmoty vesmíru tvořit černé díry, vyhaslí bílí trpaslíci a neutronové hvězdy padající do černých děr v centrech galaxií. Za 1032 let se začnou protony rozpadat na fotony, elektrony, pozitrony a neutrina. Veškerá hmota, jak pravil Náš Pán, Ježíš Kristus, mimo černé díry, se rozpadne.

Za dalších 1067 let se začnou vypařovat i černé díry, začnou z nich unikat částice záření, a v čase 10100 let se vypaří i superhmotné černé díry.

A v ten moment se vesmír promění v boží království, ve kterém budou existovat jen fotony a elementární částice, tj. my, kteří vyznáváme pravou víru, vzkříšeni k životu věčnému.

Proto každý, kdo tvrdí něco jiného musí být vyloučen z církve, protože neslouží Pánu Našemu, Ježíši Kristu, ale Ďáblu!“

Opět se strhla nepředstavitelná vřava, která opět utichla až po zásahu císařově, jenž si vzal taky slovo.

„Vyslechl jsem pečlivě oba tábory,“ pravil císař a poškrábal se na hlavě pod věncem, „jsem-li však císař, vladař a imperátor, pak mojí největší starostí je to, aby se moje říše nepřetržitě rozpínala.

Vládnu-li já své říši, pak bůh vládne svému království.

Chci-li a usiluji-li o to, aby se moje říše rozpínala, musí o totéž usilovat bůh, protože co by to bylo za boží království, kdyby se nerozpínalo!

Slyšte můj císařský úsudek o celé věci!

Přívrženci kněze Ariana musí být vyloučení z církve, neboť jejich učení o Velkém křachu podrývá stabilitu mé říše a její jednotu!

To pravím já, císař Konstantin, bez jehož ediktu milánského byste teď žrali trávu a byli vyhublí na kost, berte to při svém hlasování na zřetel!“

A tak se úvodní císařova řeč končila stejným slovem, kterým se končila i jeho výzva delegátům koncilu, a každý přece ví, že na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u boha a to Slovo bylo Blogos.