Svatý Václave, onanuj za nás!

Dnes neměl normální člověk moc na výběr. Buď mohl jít na všenárodní svatováclavskou pouť, nebo se pořádně zhulit. Jestli pak uhádnete, pro co jsem se rozhodl já?

            Nebylo široko daleko v raně středověké V4, ba dokonce ani mezi Piastovci, většího onanisty než pohříchu českého knížete Václava, přičemž ještě prapraděd tohoto knížete Václava nebyl ničím jiným než jen prachobyčejným oráčem, jehož veškeré obzory byly ohraničeny dvojpolním systémem, rádlem a párem volů.

            „Kde může, tam jen onanuje. Nejraději v kleče před křížem,“ vědělo se i mezi prostým lidem, nesvobodnými, veškerých práv zbavenými nevolníky o neřesti knížete Václava, kteří jedním dechem dodávali, „kdyby se raději staral o vládu, o státní rozpočet, abychom se nezadlužili my, ni budoucí, kdyby raději přemýšlel, jak zvýšit ekonomický růst, aby rostla naše životní úroveň, abychom měli stejné platy jako v Německu, které si z nás udělalo levnou potravinou základnu!“

            Prostý lid měl, jako vždy, pravdu.

            Pro samé onanování neměl kníže Václav kdy pořádně vládnout. Jeho neřest dostala raně středověký český stát do vleku Německa. Ale to, že je vazalem Německa, že se o osudu českého státu rozhoduje úplně někde jinde než v Praze, to knížete Václava vůbec netankovalo.

            Jako každý onanista byl soustředěn toliko na jednu jedinou věc a vše ostatní mu byla putna.

            Stačilo, aby spatřil někde nějaký kříž, a už klečel a dělal to, co bylo napřed bohem a posléze i církví, její věroukou, jednou navždy prokleto a odsouzeno.

            Ale copak prostý lid!?

            Takovému nevolníkovi je konec konců jedno, na jakého pána dře, jestli ze své práce a ze svých daní živí Němce, našince, nebo třeba i Číňana, žluté plemeno, o němž mluví se v proroctví Sibyly.

Proto je nevolník na božím světě, aby dřel, lhostejno na koho dře, protože bylo řečeno o kumulaci majetku a peněz (kapitálu): „Kdo má hodně, ten bude mít ještě víc, kdo má málo, ten bude mít ještě míň!“

Ale skutečné, nikým nevolené, protože bohem k tomu předurčené národní elity nesly onanování knížete Václava o poznání hůře.

Nevolník ví prd, co je to svoboda a svobodná vůle, ale nebýt pánem ve svém vlastním knížectví, to nesou skutečné národní elity velmi těžce.

„Co je to za svobodu, když nám Němec pořád dýchá za krkem?

Co je to za důstojnost, když musíme posílat do Německa deset procent HDP, které by klidně mohly jít na rozvoj silniční sítě nebo našeho venkova?“ lkaly národní elity nad svým vazalstvím.

Nejhůř ze všech to nesl Boleslav, mladší bratr neřestného knížete.

Kolikrát již zoufale zaťal pěsti a bolestně zvolal: „Bože, kde bychom my už jen mohli být, kdyby ten mizerný Václav byl skutečným vládcem, kdyby si pořád nehonil jen péro!?

Kdyby šlo jen o to, odstranil bych z celé naší země všechny kříže, z kostelů i hřbitovů, aby ten hnusák neměl před čím klekat!

Vždyť my už mohli být dávno před Německem, před těmi tupými Germány, my už mohli dávno být hlavním hegemonem v právě se formujícím tvrdém jádru Svaté říše národa německého!“

I kněžna Drahomíra, matka knížete, se tím velmi trápila.

Kolikrát za soumraku, kdy celá Praha utichla a všichni už byli zalezlí doma, si povzdechla, stojíc u okna a hledíc z něho do houstnoucího šera: „Kdybych to bývala věděla, porodila bych jako prvního Boleslava, ne Václava.

Boleslav, to by byl kníže!

Ten by dal české státnosti tolik potřebný nový impuls!

Ale Václava nadobro zkazila ta stará megera, ta ho naučila klečet před křížem, budiž za to prokleta na věky!“

Megerou myslela kněžna svoji tchyni, Václavovu bábu, byvší kněžnu Ludmilu.

Ta skutečně měla jako jediná z rodiny pro knížete Václava pochopení.

„Klečet před křížem, to je takový náš pěkný katolický zvyk. Jestli Venoušek nebude svatý, ať můj závoj shoří v ohni!“ říkávala kněžna Ludmila, místo toho, aby knížeti řádně domluvila.

Český, raně středověký stát se tak ocitl krizové situaci.

Kníže Václav, náruživý onanista, se nikterak nestaral o jeho rozvoj, nesnažil se o vymanění ze své vazalské role, jen onanoval a onanoval.

Za jiných okolností a v jiných časech byl by už dávno býval byl demokratickou cestou sesazen z knížecího stolce. Ale ti, kterým osud českého raně středověkého státu ležel skutečně na srdci, žádné takové demokratické prostředky neměli ještě k dispozici.

Co zbývalo nebohému Boleslavovi, než bratrovi jen bez přestání domlouvat?

„To, co děláš, bratře, to není dobré, to je hřích! Měl bys toho nechat. Jinak se bůh na náš raně středověký stát rozhněvá a skončíme jako Sodoma a Gomora,“ snažil se Boleslav upozornit Václava, že to, co dělá, je opravdu hřích.

Ale Václav se tomu jen smál.

„Jak to může být hřích, bratře, když to dělám vkleče před křížem?“ oponoval Václav svému mladšímu bratru, nepřestávaje onanovat, „jak to může být hřích, když to dělají všichni muži, i ti nejsvětější?

Myslíš, že to svatý Pavel taky nedělal?

A svatý Petr, všech dvanáct apoštolů?“

„Je to hřích!“ zvolal Boleslav.

„I kdyby to byl hřích, milý bratře, tak nezapomínej, že včera jsem byl u zpovědi a všechny hříchy mi byly kanovníkem naší vyšehradské kapituly odpuštěny.

Stačilo jen, abych toho zalitoval, a já opravdu toho v tu chvíli litoval.

Vždyť kdybych to nedělal, nemusel by mne kanovník zpovídat a mohl by se věnovat tomu, čemu se nyní věnuji i já.

Ale teď už toho nelituji.

A jak bych toho mohl litovat?

Copak nečeká nás, katolíky, po smrti totéž, co pociťuji vždy, když se dopouštím toho, čemu ty říkáš ve své nevědomost hřích?

Zeptej se, koho chceš, třeba Michala Semína, a ten ti sám řekne, že nás, katolíky, čeká v božím království věčná blaženost!

A pociťuji-li již nyní to, co budu pociťovat v božím království, protože větší blaženosti už být nemůže, protože toto ukájení je jedinou skutečnou modlitbou, jak by to mohl být hřích?

Kdyby to byl hřích, pak by nemohlo být boží království božím královstvím, ale peklem, uznej sám, bratře!“ odpověděl na výtku bratrovu Václav tak, že by se tu odpověď nemusel stydět ani sv. Ignác z Loyoly.

„Čert vezmi boží království!“ neudržel se už Boleslav, a vybuchl, „copak nevidíš, jak je naše knížectví, náš raně středověký český stát připravován o poslední zbytky své suverenity!

Náš prapraděd Přemysl se musí obracet v hrobě!

Voly, kterými oral půdu našich předků, posíláme do Německa!

Okamžitě musíš vyhlásit všelidové referendum o vystoupení našeho raně středověkého českého státu z vazalského područí!

Slyšíš, Václave?

Nechej toho onanování a okamžitě vyhlaš to referendum!“

„Dobře, vyhlásím to referendum, když chceš, bratře,“ řekl Václav již nepřítomným hlasem, ocitnuv se na okraji samotném pokraji propastné blaženosti, do které se měl již v příští sekundě po hlavě vrhnout.

A tak to šlo celé roky vlády knížete Václava, pro něhož byla onanie víc než svoboda jeho země.

Až konečně přišel podzim roku 935, popř. 929 Anno Domini.

Úroda byla toho roku náramně bohatá, ale nikdo se z toho v raně středověkém českém státu neradoval, všichni věděli, že se to nacpe do německého chřtánu.

Nejedno vlastenecké oko hořce zaslzelo při pohledu na nádherné, vykrmené voly, na něž už si brousili nože němečtí spotřebitelé, tak krásní volové se už do Německa neposílali hodně dlouho, věčná škoda jich!

V noci z dvacátého sedmého na dvacátého osmého září byli již volové sehnáni do ohrady u sídla českých knížat, celou noc smutně bučíce, ani jim se do Německa nechtělo.

To bučení se rozléhalo po celém raně středověkém knížectví a bolestně se zarývalo do duší všech jeho obyvatel. Boleslav kvůli tomu bučení celou noc nespal, a nad ránem, když volové bučeli obzvláště žalostně, tisknoucí se k sobě, pohár jeho trpělivosti přetekl.

Sotva vyšlo Slunce, běžel na Hrad a vrazil do Václavova pokoje s taseným mečem.

Ale pokoj knížete byl prázdný.

Boleslav běžel za matkou, maje meč pořád v ruce.

„Kde je Václav?“ zeptal se matky.

„Večer se vypravil do Staré Boleslavi, Boleslave, do kostelíka sv. Kosmy a Damiána. To bučení volů ho prý rušilo v modlitbách.

,Tam, v boleslavském kostelíku budu mít větší klid na modlení,’ řekl mi,“ odpověděla kněžna Drahomíra.

„Známe to jeho modlení! Zase si tam bude honit péro!

Ale já už mám toho dost!

Mám už dost toho národní ponížení, té bezmoci, toho strachu, co si zase Němci vymyslí, co nám zakážou!

Slyšíš, matko, ty voly, jak smutně bučí?

I ta boží hovádka by byla raději poražena tady než v Německu!

Kdyby se po mně někdo sháněl, jel jsem do Staré Boleslavi, tam mě najde, v kostelíku sv. Kosmy a Damiána!“ vykřikl Boleslav.

Kněžna Drahomíra ho chytla za ruku: „Proč máš, Boleslave, v ruce ten meč? Co chceš udělat?“

„Chci udělat to, co musím udělat! Co mi přikazuje moje vlastenecká povinnost. Už zítra může být pozdě, už zítra se můžeme rozpustit v uniformním velkoněmectví!“ zvolal Václav.

Kněžna Drahomíra vroucně políbila svého syna na čelo, v jejich očích se objevily velké slzy: „Jdi, můj druhorozený synu, a vykonej to, co je tvou povinností, máš ode mne moje mateřské požehnání.“

To kněžna řekla a požehnala Boleslavův meč

„Díky, máti!“ řekl Boleslav, políbil taky matku na čelo a, už na nic nečekaje, odkvačil do Staré Boleslavi.

Knížete Václava skutečně zastihl u staroboleslavského kostelíka. Klečel u jeho vrat a onanoval.

„Někde jsem od něho ztratil klíče a zdejší farář je zase už nalitý jako dělo, neví o sobě, aby mi dal náhradní. Tak jsem si klekl aspoň tady před vraty a modlím se, což je skoro stejné, jako bych byl tam uvnitř,“ řekl kníže Václav, když spatřil svého bratra a dodal, „proč máš ten meč v ruce?

Já ti už nedržel meč ve své ruce ani nepamatuji.“

„Bodejť bys držel meč v ruce, když v ní máš pořád jenom svého šulina!“ vykřikl podle pamětníků Boleslav a tak, probudnuv mečem knížete Václava skrz naskrz, zachránil českou státnost doslova v hodině dvanácté, moc nechybělo a byl by to dnes u nás taky samý uprchlík.